Dobromysl obecná

Dobromysl obecná má také ještě dva latinské synonyma: Origanum creticum L. a Origanum barcense Simk. Řadíme ho k vytrvalým rostlinám, které jsou vlnatě chlupaté, s dřevnatým výběžkatým oddenkem a dorůstají do výšky od dvaceti až do devadesáti centimetrů.
Chtěla jsem jen upozornit, že lidé, kteří se rozhodnou sbírat Dobromysl obecný, tak by si rozhodně měli nejdříve seznámit s jejími typickými botanickými znaky, aby náhodou nedošlo k záměně za jinou bylinu z čeledi hluchavkovitých například majoránku a jiné.
Dobromysl roste u nás volně v přírodě, miluje suché vápenité půdy a horské a podhorské stráně zalité sluncem. Typickým stanovištěm jsou tedy mýtiny, světlé křoviny, suché louky, ale můžeme ji také vidět i v zastíněných místech a druhotných stanovištích. Avšak v dnešní době si dobromysl lidé už pěstují i na zahrádkách.
Sbírá se kvetoucí nať, avšak přítomnost plodů je nežádoucí. Nať dobromyslu se používá zejména jako koření (všichni známe pod názvem Oregano). Chuť je výrazná, typickým použitím je kořenění pizzy. Taktéž je součástí různých francouzských, italských a řeckých pokrmů.
Dobromysl obecná je i známá univerzální léčivá bylina, působí silně protikřečově, podporuje trávení a při dlouhodobějším používání zlepšuje náladu a působí antidepresivně.

Čirůvka fialová

Klobouk mívá průměrně od 5 do 15 cm, v mládí polokulovitým, později ploše rozvinutým s nepravidelně zvlněným okrajem. Plodnice mají barvu modrofialovou někdy až šedofialovou. Časem kvůli intenzitě světla blednou a klobouk získává červenohnědou, špinavě hnědou až okrovou barvu. Pokožka je lysá a hladká. Klobouk je k celkovému poměru houby masitý. Lupeny jsou tuhé a mají 6-9 cm na výšku. Bývají zaoblené. Zpočátku modrofialová barva se mění v okrově fialovou až nahnědlou. Třeň má maximálně 10 cm na výšku a 3 cm na šířku. Je válcovitého nebo kyjovitého tvaru s rovným postavením. Na povrchu hladce vláknitý až jemně rýžkovaný. Je plný a pevný. V mládí zřetelně modrofialový, ve stáří vybledlý. Z jemné a tuhé dužniny se stává měkčí a vodnatá. Na povrchu vláknitá, uvnitř vatovitá. Barvu má u mladých jedinců čirůvky fialovou, později vybledlou. Výtrusný prach je bílý. Ke konci života jím mohou být pobledlé lupeny klobouku jemně poprášeny.
Čirůvka fialová je podzimní houba. Roste od září do listopadu. Nalézt ji můžeme i zjara. V tuto dobu ji najdeme v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích. Rozšířena je ale i na lesních loukách, pastvinách či cestách, v polích, parcích, křovinách i zahradách apod.

Řebčíky

Druhy rodu řebčík (Fritillaria) jsou rozšířeny převážně na severní polokouli – v evropské části oblasti Středozemního moře, v severovýchodní Asii, v Iránu a v Himalájích. Několik druhů pochází ze Severní Ameriky. Z asi 125 druhů vyskytujících se ve volné přírodě se jich pěstuje jen několik. Řebčíky kvetou v dubnu a v květnu. K dobrému růstu vyžadují vlhčí, ale dobře propustnou půdu. Řebčíku kostkovanému (Fritillaria meleagris) se daří v prostředí vlhčích luk. V našich podmínkách můžete pěstovat venku bez obav druhy: F. michailowkyi, F. meleagris, F. persica, F. pontica, F. uva-vulpis, F. pallidiflora, F. eduardi a F. imperialis. Ostatní druhy většinou nesnáší naše klimatické podmínky, pěstují se proto v kontejnerech ve studených sklenících. Při výsadbě musíme zabránit vyschnutí cibulí (cibule řebčíků nejsou chráněny slupkou), vysazujte je co nejdříve po nákupu cibulí. Hloubka výsadby je 10 – 20 cm. Na jednom místě se nechávají více let. Přírodní druhy se dobře rozmnožují výsevem semen.

Lilie

Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rostou prakticky na celé severní polokouli, nikoliv však jižně pod hranicí 20° severní zeměpisné šířky. Dorůstají výšky 15 - 250 cm, výška rostliny se mění podle druhu.
Morfologie
Cibule lilií se skládají z pevných a masitých šupin – přeměněných listů, které slouží jako zásobárna živin pro růst v příštím roce. Šupiny jsou připojeny ke krátkému stonku, který se nazývá podpučí. Vyrůstají z něj kořeny, šupiny a výhonky pro nový růst. Podle barvy šupin mohou být identifikovány botanické druhy. Po vystavení cibule světlu se barva může změnit.Lodyha může vyrazit přímo z cibule k povrchu půdy, nebo může bloudit pod zemí než vyrazí nad zem. Roznáší tak lodyžní cibulky. Tato forma růstu se nazývá stoloniferní. Pro výživu rostliny jsou velmi důležité lodyžní kořeny mezi cibulí a povrchem země. Výška lodyhy je podle druhů a hybridů od 10 do 250 cm. Květní stonky mohou být rozvětvené nebo nerozvětvené.
Tvar listů je od úzkých trávovitých k širokým kopinatým. Při odstranění květního poupěte se vytvoří více a větší pacibulky, jako alternativní reprodukční strategie rostliny. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků. Tvar květů může být trubkovitý, miskovitý, turbanovitý nebo nálevkovitý.
Krása lilií nejlépe vynikne ve volných skupinách 3 – 5 rostlin jedné odrůdy. Většinou se pěkná skupina vytvoří po několika letech i z jednotlivé rostliny. Jsou také vynikající květiny k řezu a k rychlení.

Rozmnožování cibulovin

Vyšlechtěné kultivary je nutné rozmnožovat vegetativně, aby se zachovaly jejich genetické vlastnosti. Nové kultivary cibulovitých a hlíznatých rostlin bývají chráněny autorským právem a jejich množení je možné pouze v licenci za poplatek. Z toho důvodu bývají nové odrůdy dražší, než odrůdy starší 20 až 30 let, kdy končí platnost autorských práv. Samovolné rozmnožování semeny je možné jen u některých botanických druhů. Mezi druhy které se dobře množí samovýsevem patří botanické šafrány, nepravidelně i sněženky a tovolíny. Na vlhkých místech se šíří samovýsevem ladoníky a puškinie. Vysévat můžeme i dymnivku dutou a bramboříky, které však velmi rychle ztrácejí klíčivost.

Tulipány II.

Při tulipánománii získali jejich pěstitelé velké zkušenosti s šlechtěním, pěstováním a skladováním a na konci 17. a začátku 18. století dokázali pokrýt vzrůstající poptávku obdivovatelů tulipánů. Už tehdy se obchodovalo s téměř 5000 odrůdami tulipánů, většinou ve velmi malých množstvích. Po sto letech se cibule tulipánů opět staly předmětem spekulace, ale jejich ceny se již nevyšplhaly do tak závratné výše. V 17. a 18. století byly velmi oblíbeny různobarevně proužkované tulipány. Teprve v roce 1901 zjistil japonský vědec Takami, že opylující hmyz hraje důležitou úlohu v přenosu viru, který způsobuje páskování tulipánů. Dobytí Střední Asie Ruskem umožnilo hledání a sbírání planě rostoucích tulipánů v Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tadžikistánu, Arménii a na Kavkaze. Z Turkmenistánu pocházejí plané druhy – tulipán Kaufmannův (Tulipa kaufmanniana), tulipán Eichlerův (T. eichleri) a tulipán Greigův (T. greigii). Na hledání nových druhů tulipánů se významně podílel August von Regel od roku 1855 kurátor petrohradské botanické zahrady. MorfologieTulipány dorůstají podle odrůdy od 7 do 75 cm. Zásobním orgánem je sukničitá cibule, tvořená zdužnatělými bázemi listů, obalená kožovitou slupkou. Květy tulipánů mají zvonkovitý až trubkovitý tvar. Nejranější tulipány začínají kvést v březnu, pozdní kvetou v květnu.

Cibuloviny

Cibuloviny tvoří významnou skupinu květin pro moderní úpravu zahrad a parků. V rostlinné říši jsou to především poslové jara. Jejich krása však nevyniká jen na jaře, protože některé druhy rostou i v jiných ročních obdobích. Většina cibulnatých a hlíznatých rostlin se pěstuje v Nizozemí. Nejvíce jsou zastoupeny tulipány – na 7 500 ha, následují narcisy (1 500 ha), hyacinty (900 ha), kosatce (700 ha) a šafrány (500 ha).
Historie pěstování
Pěstování překrásných cibulovin lákalo lidi už před několika stoletími. Žádná jiná květina se nestala předmětem takových sběratelských vášní a spekulací, jako právě tulipán na počátku 17. století v Holandsku.
Morfologie
Cibule jsou zkrácené a zdužnatělé orgány převážně listového, ale také stonkového původu. Stonkový původ má tzv. podpučí, což je silně zkrácený stonek na kterém pak obvykle vyrůstají zdužnatělé báze listů. Cibule mohou být sukničité – tvořeny převážně rourkovitými zdužnatělými bázemi listů, šupinovité – které mají zdužnatělé drobné šupiny uspořádané na kuželovitém podpučí a svými okraji se částečně překrývají, nebo složené – v paždí šupin jsou cibulky sestavené kolem osy. Hlíza je zdužnatělá část stonku v různých jeho částech, obsahující rezervní zásoby živin. Najdeme je například u gladiolů, krokusů, dymnivek a bramboříků.

Tulipány

Tulipán roste planě v Číně, Japonsku, Koreji, Turecku, severní Africe, na Balkáně a v jižní Itálii a Francii. Většinou roste v oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě a krátkým vegetačním obdobím s následným suchem a vedry. Z původních druhů vzniklo šlechtěním asi 6 000 odrůd. Tulipány se využívají jako řezané květiny, k pěstování v zahradě, nebo v květináči. Tulipány se dělí do 15 základních skupin a několika podskupin. Dají se též rozdělit na 2 základní skupiny – zahradní a botanické tulipány. Botanické tulipány zahrnují greigii, kaufmanniana, fosteriana hybridy a všechny původní botanické druhy a jejich variety.
Historie pěstování
Tulipány začaly být oceňovány jako zahradní rostliny v 15. a 16. století v Turecku, v zahradách sultánů Mohameda II. (Nehmet el Fatih 1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel jeho správce Clausius (Charles de l’Ecluse) od velvyslance rakouského císaře v Turecku de Busbecqa v roce 1573. Když Clausius opustil z náboženských důvodů v roce 1592 Vídeň, vzal cibule tulipánů sebou do botanické zahrady v Leidenu v Holandsku, kde byl ustanoven ředitelem. Svoji neochotou cibule tulipánů rozdělovat a prodávat, vzbudil o tulipány velký zájem a cena nabídek za cibule tulipánů rychle stoupala. S rozšířením cibulek mimo botanické zahrady se s nimi začalo intenzívně obchodovat a jejich cena neustále rostla, až v roce 1637 ceny tulipánů prudce a náhle klesly.

Narcisy

Do rodu Narcis (Narcissus) patří asi 40 botanických druhů, které pocházejí z oblasti Středozemního moře, hlavně ze Španělska a Portugalska. Původní druhy se nacházejí i v zemích střední Evropy, kde jsou chráněné. Z nich postupně vzniklo křížením asi 10.000 odrůd, a to především v Anglii a Holandsku. MorfologieNarcisy dorůstají od 8 do 60 cm. Čárkovité, matné listy raší brzy, zatahují v červnu. Květ narcisu vyrůstá na konci lodyhy buď jednotlivě nebo v květenství. Okvětí narcisu se skládá z korunky se 6 okvětními lístky a různě tvarované a zbarvené pakorunky. Mnoho odrůd má dvoubarevné květy. Nabízí se i plnokvěté odrůdy. Květy jsou velké 2 až 8 cm. Kvetou v březnu až květnu. Cibule jsou různě velké, okrouhlé nebo hrotité, hnědožluté až tmavohnědé. Cibule každým rokem dorůstá vytvořením nových suknic a pak se dělí. PěstováníPožití narcisů je velmi široké, výhodou je, že je na stanovišti ponecháváme více let . Sází se do záhonů, trávníků a skalek. Jednotlivé odrůdy narcisů vysazujeme do menších skupin, které můžeme kombinovat s jinými zároveň kvetoucími cibulovinami. Nejraději mají slunná stanoviště, snášejí však stín i polostín a mohou se tedy sázet pod stromy a keře. Ve stínu se však může stát, že narcisy přestanou kvést a tvoří jen listy. Vyhovuje jim humózní na živiny bohatá půda. Cibule se vysazují v září a v říjnu. Velké cibule sázíme 20 cm hluboko, menší mělčeji. Po odkvětu listy odstraňujeme teprve až zcela odumřou. Pokud narcisy nekombinujeme s později rašícími trvalkami, které překryjí zasychající listy, můžeme zasychající listy svázat a připíchnou k zemi. Rostou-li narcisy v trávě, lze trávu kosit teprve po odumření listů.

Trvalky

Trvalky jsou různorodá skupina víceletých bylinných rostlin. Na rozdíl od stromů nebo keřů jejich pletiva na podzim odumírají a rostliny přezimují pomocí zásobních kořenů a oddenků. V těchto orgánech jsou uloženy zásobní látky a leží na nich obnovovací pupeny, z kterých na jaře vyraší nové nadzemní orgány. PěstováníPři výběru trvalek musíme mít v prvé řadě na paměti nároky rostlin na stanoviště - půdní podmínky, světelné poměry a možnost závlahy. Teprve následně vybíráme trvalky podle velikosti, barvy, doby květu, tvaru listů. Některým požadavkům rostlin můžeme prostředí přizpůsobit, ale vše musíme připravit již před výsadbou. Světelné poměryStínomilné trvalky rostou na přirozeném stanovišti ve stínu stromů a keřů. Pokud v zahradě vzrostlé stromy a keře nejsou, můžeme vytvořit stinné stanoviště pomocí pergoly. Vhodným stanovištěm pro stínomilné trvalky jsou i uzavřené zastíněné dvory. K těmto trvalkám patří například hosty, škornice, barvínky a sasanka hajní. Trvalkám původem z okrajů lesa vyhovují polostinné stanoviště. Pokud mají tyto trvalky dostatek vláhy, dobře rostou i na slunném stanovišti. Zástupci této skupiny trvalek jsou čechravy, rohovce a některé kakosty. Trvalky pocházející z lučních a stepních stanovišť potřebují plné slunce. Většina těchto trvalek snáší velké horka a jsou dosti odolné k nedostatku vody. Patří sem například šalvěj lékařská, čistec vlnatý, divizny a juky.

Jabloň

Jabloň (Malus) - díky typovým odnožím řady M, či JT a dalším není při výběru vhodných odrůd malá uspořádaná okrasná koruna žádným problémem. Z ovocných druhů lze při zasvěceném výběru a uspořádání vytvořit velice pěknou okrasnou i užitečnou zahradu nebo její část.
V okrasných zahradách působí pěkně botanické a z nich odvozené, zejména červeně kvetoucí, 5 až 7 metrů vysoké jabloně, zpravidla s množstvím červených, k jídlu vhodných plodů: jabloň purpurová Moerlandsova obecná, stahující a jabloň tmavokrvavá. Z růžově kvetoucích se zelenými a žlutými plody to jsou jabloň Arnoldova s malou kulatou korunou, středně vzrůstná jabloň korunná ´Charlottae´, pro menší zahrady příliš vzrůstná jabloň mnohokvětá. Z menších se ještě hodí jabloň zelenoplodá ´Plena´, malá jabloň Scheideckerova. Bíle kvetou otužilá jabloň bobulovitá, třešňolistá a Sargentova. Převisle rostoucí jabloň lesní, skvělá a Scheideckerova se štěpují v korunce na vyšší kmínek.

Javor japonský

Javor japonský je nízký a má listy světle zelené, na podzim červené. Keřové a převislé formy ostatních jmenovaných listnáčů uvedeme v dalším čísle.Z bříz jsou v zahradách oblíbené menší kultivary břízy bělokoré : nízká, převislá B. ´Youngii´, sloupovité ´Fastigiata´, stříhanolisté ´Dalecarlica´ a ´Gracilis´, červenolistá ´Purpurea´.
Habr se využívá na živé ploty. Ve skupinách působí pěkně slabě rostoucí, hustý C. ´Columnaris´, převislý ´Pendula´ a používá se také ´Quercifolia´ s menšími listy.
Ze stromovitých lísek jen líska turecká, což je velká dřevina, ale na její kmínek se štěpují kultivary lísek keřových, jež pak vytvářejí malé, husté koruny, jež se dají i tvarovat.Také u jasanů využíváme menší kultivary jako ´F.´Nana´ (menší, kulatý) a převislé ´Pendula´ a ´Heterophylla Pendula´.
Ořešák je majiteli budoucích zahrad při navrhování často žádanou dřevinou pro cenné plody a příjemný stín bez obtížného hmyzu, který jeho listy odpuzují. Roubované ořešáky rostou pomaleji a zpravidla nedosáhnou velikosti koruny semenáčů. Přesto vyžadují hodně prostoru a v návrhu menší zahrady jsou těžko řešitelným oříškem.

Javor

Javor nechybí téměř v žádné pěkné zahradní partii. Zejména na podzim vytváří svými nádherně zbarvenými listy dominanty zahrady. Díky proměnlivosti nejen ve vzrůstu, habitu, ale také v celoroční pestré barevnosti listů, patří k nejefektnějším dřevinám. V naší přírodě je nejrozšířenější javor mléč (Acer platanoides), vysoký rozložitý strom. Daří se ve vlhčí půdě, suché stanoviště není vhodné. V domovních zahradách se využívají pouze menší, slaběji rostoucí Acer ´Globosum´, či sloupovité A. ´Columnare´. O celoroční červenou barevnost se postará A. ´Crimson King´, který má červené listy nějaký čas po vyrašení zjara. Efektní je pomalu rostoucí A. ´Drummondi´ s listy bíle lemovanými. Další krásnou dřevinou je velký, vznosný javor klen, nevhodný na suchá místa. Z kultivarů, vesměs větších než zmínění šlechtěnci mléče, se v mohutnějších skupinách či jako výrazné solitéry ve velkých zahradách pěstuje javor babyka vhodný pro uliční stromořadí. Dobře se tvaruje - známé kulaté, každý rok sestřihované a znovu rychle obrůstající koruny stromů ve městech jsou právě babyky.Javor stříbrný je až 30 metrů vysoký strom, nevhodný na suché stanoviště. Listy jsou na spodní straně stříbřitě šedé. V zahradní architektuře se využívají slaběji rostoucí A. ´Variegatum´ s bíle lemovanými listy, dále A. ´Aureolimbatum´, ´Flamingo´ a ´Auratum´. Javor červený (Acer rubrum) nemá pěkně uspořádanou korunu. Využívá se menší varieta drummondi kvůli lesklým tmavě zeleným, na podzim šarlatovým listům. Má pěkné červené květy i plody. S dalšími druhy javorů se setkáváme jen ojediněle.

Zmarlika

Opadavý, široce rozvětvený strom nebo keř, vysoký od 4 do 10 m někdy až 12 m, kvetoucí před rašením listů. Kůra šedohnědá, podélně rozpukaná. Listy jednoduché, dlouhé od 7 do 12 cm, celistvé, střídavé, srdčité, okraj čepele celokrajný. Oboupohlavné květy v svazečkovitém květenství, velké od 1 do 1,2 cm, růžové. Kvete na loňských i starších větvích a také na kmeni (kauliflorie). Doba květu: duben - květen. Plody zploštělé lusky, podlouhlé, dlouhé od 6 do 8 cm. Barva zelená.

Olše lepkavá

Opadavý, jednodomý, široce kuželovitý strom nebo keř, vysoký od 20 do 35 m, kvetoucí před rašením listů. Dožívá se asi 100 let. Kůra šedohnědá, šupinatá. Listy jednoduché, dlouhé od 4 do 9 cm, široké od 3 do 7 cm, celistvé, střídavé, okrouhlé, okraj čepele dvakrát pilovitý. Čepel v mládí lepkavá. Listy na podzim opadávavají zelené. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 7 cm. Jehnědy po 2-5 na konci větévek, převislé. Květy zelenožluté. Okvětí 3 až 6 četné. Samičí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 8 do 1,2 mm. Jehnědy po 3 až 5, široce vejcovité. Květy červené. Doba květu: únor - duben. Plody ploché nažky, Barva červenohnědá. Nažky lesklé, dozrávají v září. Z šištic dlouhých 1-2 cm se uvolňují postupně během podzimu a zimy (až do konce února). Plodit začíná asi ve 12 letech, poté každoročně, hojněji každým druhým nebo třetím rokem.

Dub zimní

Opadavý, jednodomý, široce rozložitý strom, vysoký od 20 do 30 m někdy až 40 m, kmen v průměru 1 m. Dožívá se 400 až 1000 let. Kůra šedočerná, mělce rozpukaná. Listy jednoduché, dlouhé 16 cm, široké 10 cm, 5-10 peřenolaločné, střídavé, obvejčité. Samčí květy v květenství, . Okvětí 6 až 8 četné. Samičí květy v květenství, . Doba květu: květen. Plody (žaludy) nažky, vejcovité, dlouhé od 14 do 25 mm, široké od 8 do 14 mm. Barva hnědá. Plody v paždí listů po 1-5, zpravidla přisedlé, zřídka na stopkách 1,5 cm dlouhých. Číška tenkostěnná, 6-12 mm vysoká a 8-14 mm široká, šupiny drobné vejčitě kopinaté, hustě pýřité. Začíná plodit v 60-80 letech, semenné roky po 4-8 letech.

Topol bílý II - Ekologie

Ekologie - Lužní lesy v úvalech velkých řek, pobřežní křoviny, říční náplavy. Často i na druhotných stanovištích - úvozy, pískovny, lomy. Převážně na písčitohlinitých, živinami bohatých, čerstvě vlhkých půdách. Snáší záplavy a kolísání hladiny podzemní vody. Vzácně se vyskytuje i na rašelinných půdách a roste i na suchých stanovištích. Je tolerantní k půdní reakci, snáší i zasolené půdy. Daří se mu v oblastech se znečištěným ovzduším. Teplomilná a světlomilná dřevina, v mládí snáší slabší zástin. Rozšíření v České republice - Častý druh v nížinách v úvalech větších řek. Původní v Hornomoravském, Dyjsko-svrateckém a Dolnomoravském úvalu, Ostravské pánvi a Slezské pahorkatině, především v planárním, roztroušeně až suprakolinním stupni. V Čechách není původní. Je často pěstován a snadno zplaňuje, a proto je těžké určit přesně původní rozšíření. Dnes ho můžeme najít vlastně po celém území ČR, převážně v nižších polohách, zvláště na druhotných stanovištích, vysazovaný v podhorských oblastech.

Topol bílý

Opadavý, dvoudomý, široce sloupovitý strom, vysoký od 20 do 35 m někdy až 40 m, kmen v průměru od 1 do 2 m, kvetoucí při rašení listů. Dožívá se 300 až 400 let. Kůra šedozelená, mělce brázditá. Borka v mládí hladká. Listy jednoduché, dlouhé od 3 do 8 cm někdy až 10 cm, široké od 3 do 7 cm někdy až 9 cm, dlanitolaločné, střídavé, okraj čepele vroubkovaný. Listy na krátkých větévkách okrouhle vejčité, hrubě zubaté. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 7 cm, červené, světle hnědé. Samičí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 6,5 cm, , velké od 1 do 1,5 mm, zelené. Doba květu: březen - duben. Plody tobolky, dlouhé od 3 do 5 mm. Začíná plodit v 10 letech.

Jasan úzkolistý

Opadavý, mnohomanželný, široce sloupovitý strom, vysoký od 20 do 35 m, kmen v průměru 0,8 m, kvetoucí před rašením listů. Kůra šedá, mělce brázditá. Listy složené z 5 až 13 lístků, lichozpeřené, dlouhé 25 cm, široké od 8 do 16 cm, vstřícné, jednotlivé lístky kopinaté, dlouhé od 4 do 8 cm, široké od 1 do 2 cm, okraj čepele pilovitý. Lístky ve střední části mají 3 zuby na 1 cm, špičky zubů vzhůru zahnuté, postranních žilek tolik jako zubů. Oboupohlavné květy v hroznovitém květenství, , zelené, tmavě červené. Samčí květy v hroznovitém květenství, zelené, tmavě červené. Samičí květy v hroznovitém květenství, zelené, tmavě červené. Doba květu: duben. Plody nažky, jazykovité, dlouhé od 2,5 do 6 cm. Barva zelená. Semenné pouzdro většonou zřetelně větší než 1/2 nažky. Plod dozrává do světle hnědé barvy.
Podobný jasanu ztepilému, má ale vícenásobně zpeřené listy, jednotlivé lístky jsou užší a delší, na podzim se zbarvuje do karmínově až nachově červena.

Bříza bělokorá

Opadavý, jednodomý, široce kuželovitý strom, vysoký 25 m někdy až 30 m. Dožívá se asi 150 let. Kůra bílá, odlupující se v tenkých šupinách. Listy jednoduché, dlouhé od 3 do 6 cm, široké od 2,5 do 5 cm, celistvé, střídavé, kosníkovité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 3 do 7 cm. Jehnědy po 1-3 na konci loňských větviček, převislé. Květy žluté. Samičí květy válcovité, v jehnědovitém květenství dlouhém od 1 do 2 cm. Jehnědy válcovité, zpočátku vzpřímené, po opylení převyslé. Květy zelené. Doba květu: duben - červen. Plody jednosemenné, křídlaté nažky, dlouhé 2 mm. Lem nejméně 2x širší než semenné pouzdro. Začíná plodit v 10 až 15 letech.
Význam - Pěstuje se v lesích, zvláště jako pionýrská dřevina s rekultivačním významem. Snáší dobře znečištěné ovzduší a používá se proto k zalesňování holin po devastovaných lesích. Důležitý okrasný strom s několika kultivary. Dřevo se používá v nábytkářství k výrobě třískových desek, míza v parfumerii, listy ve farmaceutickém průmyslu (hořké čaje).

Jilm

Jilm vaz
Opadavý, široce kuželovitý strom, vysoký od 8 do 35 m. Kůra šedohnědá, praskající do šupinatých plátků. Listy jednoduché, dlouhé od 5 do 7 cm někdy až 15 cm, široké od 3 do 8 cm někdy až 10 cm, celistvé, střídavé, vejčité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Čepel výrazně asymetrická. Oboupohlavné květy v květenství, , bílé, světle hnědé. Okvětí 4 až 8 četné. Doba květu: březen - duben. Plody křídlaté nažky, vejcovité, dlouhé od 8 do 15 mm, široké od 6 do 10 mm. Plodit začíná mezi 8. - 12. rokem.
Jilm horský
Opadavý, široce rozvětvený strom, vysoký od 10 do 40 m, kvetoucí před rašením listů. Dožívá se 300 až 500 let. Kůra šedohnědá, praskající do šupinatých plátků. Plodit začíná mezi 30-40 rokem. Listy jednoduché, dlouhé od 7 do 9 cm někdy až 16 cm, široké od 4 do 5 cm někdy až 10 cm, celistvé, střídavé, obvejčité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Oboupohlavné květy v květenství dlouhém od 0 do 0. , bílé, červené, světle hnědé. Okvětí 4 až 6 četné. Doba květu: březen - duben. Plody křídlaté nažky, eliptické, dlouhé od 17 do 25 mm někdy až 30 mm, široké od 10 do 18 mm někdy až 20 mm. Na bázi okrouhlé až klínovitě zúžené.

Vodní a mokřadní biotopy ČR osidlují společenstva volně plovoucích a ve vodě vzplývajících rostlin, které přijímají živiny převážně z vody, sladkovodní společenstva kořenujících ponořených rostlin a s listy plovoucími na hladině, společenstva pobřežnice v mělkých vodách a prostoru pobřežní čáry, společenstva bublinatek v mělkých tůní a chráněných zátok mělkých vod společenstva obnažených rybničních den a bahnitých půd a pobřežní společenstva rákosin a vysokých ostřic.
Společenstva vod a okřadlů mají rozmanitou synmorfologickou stavbu, která se uplatňuje i při jejich klasifikaci a jsou tak snáze rozpoznatelné. Je podmíněna velkou variabilitou životních forem, přizpůsobených k životu v určitých ekologických nikách vodního a pobřežniho prostředí. Také druhové adaptace umožňují společné soužití druhů podobných morfologických tvarů. Všechna společenstva vod a mokřadlů jsou však poměrně druhově málo variabilní. Jejich fyzignomie je podmíněna jednou nebo několika málo výraznýmy dominantami, které mají vysokou edifikační hodnotu a umožňují koexistenci pouze malému počtu druhů. Většina druhů je schopna vegetativního rozmnožování, semena jsou adaptována na šíření nejen vodním prostředím ale i ptactvem. Tato vlastnost a vyrovnávající účinek vodního prostředí podmiňuje velké areály nejen druhů, ale i společenstev vodních a bahenních rostlin. Mnohá společenstva mají eurasijské rozšíření s obměněnými typy na západní polokouli, řada druhů má kosmopolitní rozšíření.

Společenstva skalních štěrbin, pohyblivých sutí a alpínských stupňů

Tato skupina zahrnuje většinou vzácná až fragmentárně se vyskytující společenstva extrémních mikrostanovišť, např. skalních štěrbin a spár zdí, společenstva skalních sutí a drolin od alpínských stupňů do pahorkatin, klimaxová společenstva alpínských polí na silikátovém podkladě včetně společenstev sněžných políček a společenstva vysokobylinných horských niv a vysokostébelných horských trávníků. Jak ukazuje fytocenologická klasifikace (zastoupení v šesti různých třídách), je uvedená skupina společenstev druhově velmi různorodá a výrazně diferencovaná. Příčinou diferenciace je velké výškové rozpětí, velká petrografická různorodost substrátu, různorodost fyzikálních podmínek pro uchycení a fyziologické funkce rostlin. Společným ekologickým znakem těchto společenstev je klimatický a edafický stres a převážně malá antropogenní zátěž. Těžištěm rozšíření jsou středoevropská vysokohoří a pohoří boreální zóny, vápencové oblasti mírného vegetačního pásma Evropy, popř. málo narušovaná antropogenní i přirozená stanoviště Středozemí.

Rododendrony

Stálezelené rododendrony patří mezi nejefektnější okrasné dřeviny našich zahrad a parků. Vynikají nejen nápadným květem, ale výraznou estetickou funkci celoročně plní jejich olistění. K jejich rozšíření v poslední době přispěla zdokonalená pěstební technika, kvalitní substráty a hnojiva a efektivnější způsoby rozmnožování. Rododendrony patří do čeledi vřesovcovitých. Zástupci rodu rododendron rostou v přírodě na severní polokouli, pouze jeden druh zasahuje do nejsevernějších oblastí Austrálie. Nejvíce druhů pochází z jihovýchodní Asie a Malajsie. Rododendrony rostou v přírodě jako součást lesních společenstev, dosti často na samé hranici lesního pásma, hlavně v kyselejší humózní půdě.
Rododendrony neboli pěnišníky se objevily v zahradách západní Evropy již před více jak 300 lety, například rododendron chlupatý - Rododendron hirsutum v Anglii v roce 1656. První zámořský druh R. indicum byl dovezen v roce 1680 do Nizozemí z Japonska. První dovezené rostliny však uhynuly a druh byl znovu introdukován až po osmdesáti letech.

Jedle bělokorá

Jedle bělokorá má latinský název Abies alba.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí a bohaté na živiny smíšené lesy. Není neobvyklé, že vytváří čisté porosty.

Stálezelený, jednodomý, úzce kuželovitý strom, vysoký od 30 do 65 m. Dožívá se 300 až 400 let. Kůra šedá, hladká. Kůra hladká, loupe se v malých plátcích věkem.
Listy jednoduché, dlouhé od 18 do 30 mm, široké 2 mm, celistvé, dvouřadě uspořádané, jehlicovité. Na rubu dva bělavé proužky. Samčí šištice velké 30 mm, žluté. Samičí šištice , velké od 2 do 6 cm, zelenožluté, fialové. Doba květu: květen. Šišky vzpřímené, válcovité, dlouhé 10 cm někdy až 30 cm, široké 5 cm. Barva hnědá. Nejdříve barva zelená pak hnědá. Listy s přečnívajícími, dolů otočenými listeny. Semena dlouhá od 7 do 10 mm. Křídlo 2x delší než semeno. V porostech kvete mezi 60. - 70. rokem, jako solitéra již ve 30 letech.

Borovice blatka

Stálezelený, jednodomý, široce kuželovitý strom, vysoký 20 m. Kůra šedočerná, hluboce popraskaná. Listy jednoduché, dlouhé od 2 do 4,5 cm někdy až 8 cm, široké od 1,2 do 1,7 mm, celistvé, ve svazečcích po 2, jehlicovité, okraj čepele pilovitý. Listy opadavé po 3-6 letech. Pilovitý okraj je zřetelný pouze pod lupou. Na bázi listu 9-15 mm dlouhé šedavé šupiny. Samčí šištice vejcovité velké 1 cm, oranžové. Tyčinky s 0,8 mm dlouhým a 1 mm širokým spojidlovým přívěškem. Samičí šištice fialové. Doba květu: duben. Šišky na zakřivené krátké stopce, vejcovité. Semena elipsoidní, dlouhá od 4 do 5 mm. Blanité křídlo dlouhé 12 mm, šedožluté, černě lemované.

Literatura:
Kirschner J. & Štěpánek J. (2002): Klíč ke květeně České Republiky. - Academia, strana: 95 - 97

Borovice lesní

Stálezelený, jednodomý, široce rozložitý strom, vysoký 40 m. Dožívá se 300 až 350 let. Kůra šedohnědá, oddělující se. Kmen větvený u starších jedinců až v horní čtvrtině. V omezeném prostoru má strom tvar úzce kuželovitý. Listy jednoduché, dlouhé od 1 do 3,5 cm někdy až 4,8 cm, široké od 1 do 1,3 mm, celistvé, ve svazečcích po 2, jehlicovité, okraj čepele pilovitý. Pilovitý okraj zřetelný pouze pod lupou. 7-20 pryskyřičných kanálků. Na bázi listy obalené asi 6-8 mm dlouhými šupinami. Samčí šištice vejcovité velké od 4 do 8 mm, žluté. Tyčinky s okrouhlým, asi 0,3-0,7 mm dlouhým spojivovým přívěškem. Samičí šištice kulovité, velké od 5 do 6 mm, růžové. 1-2 šištice na konci loňských větviček. Doba květu: květen. Šišky na krátkých stopkách se na podzim obracejí dolů, kuželovité, dlouhé od 3,5 do 6 cm někdy až 7,5 cm, široké od 2 do 3,5 cm. Barva šedohnědá. Na jaře 3. roku se šišky otvírají a po vysemenění opadávají. Semena podlouhlá, černá, dlouhá od 3 do 4 mm. Semena s křídlem dlouhým 10 - 20 mm, nahnědlým. Semenná léta se opakují po 3 -5 letech.

Blahočet čilský

Stálezelený, dvoudomý, široce kuželovitý strom, vysoký od 10 do 25 m někdy až 50 m. Kůra šedá, vrásčitá.
Listy jednoduché, dlouhé od 2,5 do 4 cm někdy až 5 cm, široké 2 cm, celistvé, ve šroubovici, jehlicovité, okraj čepele celokrajný. Jehlice přečnívají okolo celé větévky. Vytrvávají až 15 let. Samčí šištice válcovité velké od 8 do 13 cm, zelené, hnědé. Samičí šištice kulovité, velké 10 cm někdy až 17 cm, zelené, hnědé. Doba květu: červen - srpen. Šišky vzpřímené, kulovité, dlouhé od 12 do 15 cm někdy až 20 cm. Barva hnědá. Ve 2. - 3. roce po odkvětu ještě na stromě rozpadavé a uvolňující semena. Semena podlouhlá, hnědá, dlouhá 4 cm. Semena jsou jedlá tzv. "piňony".

Jinan dvoulaločnatý II

Rozšíření v České republice - U nás často pěstován po celém území jako okrasná dřevina v parcích a zahradách. První výsadba pochází z roku 1809 (Hluboš). Největší jedinci rostou např: Praha - (Lobkovická zahrada, Botanická zahrada Univerzity Karlovy), Veltrusy, Doksany, Černíkovice, Maleč, Zdounky, Brno - Mendlovo náměstí, Kvasice, Střílky. Vzácně se pěstuje kultivar Pendula s deštníkovitou korunou a nízkým kmenem. Celkové rozšíření - Oblast původního rozšíření jinanu dvoulaločného je v recentní době velmi malá, roste pouze na nevelkém území jihovýchodní Číny. Všude jinde - hlavně v Koreji a Japonsku je odedávna pěstován, nejčastěji při chrámech nebo v uličních stromořadích. Do Evropy dovezena semena r. 1730 (v Ultrechtu dosud roste strom z těchto semen).

Jinan dvoulaločnatý

Opadavý, dvoudomý, široce kuželovitý strom, vysoký od 30 do 40 m. Kůra šedohnědá, mělce brázditá. Kůra na starších kmenech široce brázditá. Listy jednoduché, dlouhé 10 cm, široké od 5 do 8 cm, 2-3 dlanitolaločné, ve svazečcích, klínovité, okraj čepele vroubkovaný. Tyčinky v jehnědovitém útvaru dlouhém od 4 do 7 cm. Jehnědovité útvary umístěny na brachyblastech. Tyčinky zpravidla se 2 (vzácně se 7) prašnými pouzdry pukajícími podélnou štěrbinou. Vajíčka 1 až 3 na dlouhých převislých stopkách. Doba květu: duben - květen. Semena kulovitá, žlutá, dlouhá od 2 do 3 cm. Semena nepříjemně zapáchající. Osemení rozlišeno v blanitou exotestu, dužnatou sarkotestu a tvrdou sklerotestu. V sarkotestě řada organických kyselin, projevujících se zápacem a dráždivými účinky na kůži.

CAREX REMOTA L. - ostřice řídkoklasá

Původ: evropský druh, který se na tomto kontinentu nevyskytuje občas jen v nejjižnìjší části a chybí v polárních oblastech. Roste taktéž na vhodných stanovištích v severní Africe, také v určitých částech Asie. Obývá nivní lesy a listnaté lesy, stinná prameniště, vlhké lesní cesty, vytvářejíc hojný podrost v buko-habrových smíšených lesích nebo v porostech olší a jasanù. Jde o snadno poznatelný, vlhkomilný druh, který je dosti hojný i v České republice, hlavně od nížin po pahorkatiny, v horách se vyskytuje zřídka.
Charakteristika: hustě drnovitě trsnatá, svěže zelená ostřice. Lodyhy 30–60 cm vysoké, ostře trojhranné, nahoře drsné, jsou chabé, někdy poléhavé. Listy dosahují délky lodyh, mají šířku 1,5–2 mm, bazální pochvy jsou hnědé, nerozpadavé. Klásky jsou podepřeny dlouhými, víceméně kolmo odstálými listeny, nejdolejší přesahují vrchol květenství.

CALENDULA ARVENSIS L. - měsíček rolní

Původ: širší Středozemí - od Kanárských ostrovů po Sýrii, Írán a Jemen, na severu zasahuje do Francie. V západní, střední a východně Evropě (tedy i u nás) se vyskytuje druhotně, byl zavlečen do Severní i Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.
Charakteristika: jednoletá bylina, 10–30 cm vysoká, lodyhy vystoupavé až poléhavé, bohatě větvené, lodyžní listy přisedlé, podlouhlé až podlouhle kopinaté, okraje nezvlněné, špičaté, oddáleně mělce zubaté, úbory 1–2 cm v průměru, za plodu nící, jazykovité květy světle žluté, méně než 2krát tak dlouhé jako zákrovní listeny, kvete od května do srpna. Plodem je nažka.
K nám je tento druh zavlékán poměrně vzácně a jen přechodně, objevuje se kolem lidských sídel, na skládkách a rumištích.

POLYSTICHUM ACULEATUM (L.) Roth. - kapradina laločnatá

Původ: horské oblasti střední Evropy.
Charakteristika: vytrvalá kapradina vyššího vzrůstu se vzpřímenými a přezimujícími listy v rozetě, s řapíkem měděně plevinatým, až 80 cm vysoká. Listy 2-3x zpeřené, tuhé, lístky zašpičatělé, listečky osinatě zubaté.Vyskytuje se ve vlhkých stinných lesích nebo na zalesněných svazích, v pásmu od podhůří do hor.Jedná se o poměrně dekorativní a přitom nenáročný druh, proto se s oblibou pěstuje i v zahradách, kde vyžaduje stín a humózní půdu.
Kapradina laločnatá je z hlediska ohrožení hodnocena jako vzácnější druh naší flóry, který vyžaduje další pozornost.

VERONICA APHYLLA L. - rozrazil bezlistý

Původ: hory jižní a střední Evropy - Pyreneje, Alpy, Apeniny, Jura, Karpaty, hory Balkánského poloostrova. U nás neroste, na Slovensku se druh vyskytuje na Babí hoře, v Malé Fatře, Chočských vrších, Vysokých a Nízkých Tatrách.
Charakteristika: vytrvalá bylina, 3-8 cm vysoká, pýřitá, lodyha poléhavá nebo vystoupavá, vstřícné listy nahloučeny na jejím vrcholu do zdánlivé růžice, květy v hroznech na dlouhých stopkách, které vyrůstají v paždí horních listů, koruna kolovitá, tmavě modrá, kvete od června do srpna. Plodem je tobolka.
Roste na kamenitých holích a skalách, častěji na vápenci, v pásmu od subalpínského do alpínského stupně (v Alpách až do výšky 3000 m n. m.).

ACER CAMPESTRE L. - javor babyka

Původ: převážně evropský druh rostoucí také v Malé Asii, na Kavkaze a v Íránu. Na západě od Británie po Volhu na východě, na severu od jižního Švédska a od Dánska po Španělsko, Sicílii, Balkán.
Charakteristika: proměnlivý keř nebo častěji strom dorůstající výšky 15-20 m. Kmen je většinou křivý, borka brzy rozpraskaná, letorosty žlutohnědé, krátce pýřité, později olysalé, starší větévky často s podélnými korkovými lištami, listy 3-5laločné, čepel 4-12 cm dlouhá, 4-13 cm široká, laloky tupé, horní tři obvykle 3laločné. Líce čepelí zelené, ruby spíše až žlutozelené, báze srdčitá, řapík 2-10 cm dlouhý. Květy žlutozelené, ve vzpřímených chocholičnatých latách, nažky 2-4 cm dlouhé, asi 1 cm široké, svírají přímý úhel.
Biotopem jsou hlavně polní meze, teplomilné doubravy, křoviny, lesostepi, lesní lemy, lužní lesy. Též vysazován, jak je tomu snad i v případě stromu na našich fotografiích, které zachycují druhou nejstarší zdokumentovanou babyku České republiky, s obvodem kmene 434 cm (ve výši 1 m), výškou 19 m a stářím 100 let rostoucí v nadmořské výšce 340 m n. m.

PAPAVER ALBIFLORUM (Boiss.) Pacz. - mák bělokvětý

Původ: střední a jihovýchodní Evropa, Ukrajina. Druh můžeme rozčlenit na dva podruhy. Jeden poddruh mák bělokvětý jihomoravský je rozšířen na Balkánském poloostrově, na sever zasahuje až do panonské oblasti Maďarska, Slovenska, Rakouska a jižní Moravy. U nás se tedy vyskytuje jen v nejjižnější části jižní Moravy, do Čech je snad jen výjimečně zavlékán. Na Slovensku je rozšířen především v jižní části země.
Charakteristika: jednoletá bylina, žlutooranžově mléčící (na rozdíl od nominátního poddruhu, jehož latex je bezbarvý až bílý), 20-60(-80) cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, měkce chlupatá. Přízemní listy řapíkaté, jednoduše peřenosečné, střední a horní listy krátce řapíkaté, většinou jen spodní pár úkrojků 2krát peřenosečný. Korunní lístky bílé, často s fialovou skvrnou, prašníky hnědě fialové. Plodem je tobolka. Značně variabilní taxon vzrůstem, větvením lodyhy i obsahovými látkami.
Roste v křovinatých lemech, na suchých stráních, při okrajích cest, na úhorech a vzácně i v akátových lesích, na půdách mělkých, kamenitých, v pásmu od nížin po pahorkatiny.Mák bělokvětý jihomoravský je řazen k silně ohroženým taxonům naší květeny.

LEUCOJUM VERNUM L.: Bledule jarní

Původ: jižní a střední Evropa, u nás v současnosti bohužel již jen vzácně na vlhkých loukách, v lužních a suťových lesích. Často se pěstuje a také zplaňuje.
Charakteristika: dobře známá a oblíbená okrasná cibulnatá trvalka začátku jara. Lodyha je přímá, 10–30 cm vysoká, s listenem na konci, ze kterého vyrůstá jediný květ (vzácně i dva). Koruny jsou zvonkovité, bílé, na špičkách okvětních lístků mají zelené nebo nažloutlé skvrnky. Listy přízemní, tenké, plodem je tobolka. Po odkvětu rostlina zatahuje.
V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století. Cibulky se sázejí ve druhé polovině léta (nejlépe koncem srpna) a je vhodné ponechat je na jednom místě několik let. Množí se spolehlivě postranními cibulkami, botanický druh i semeny. Dostatek vláhy v době vegetace je důležitý pro zdárný vývoj jejich cibulek. Bledulí nabízejí každoročně zahradnická centra dostatečné množství, jejich sběr v přírodě je proto nesmyslný.
Bledule jarní patří k ohroženým druhům naší květeny.

AILANTHUS ALTISSIMA - pajasan žláznatý

Původ: pajasan žláznatý pochází z Číny. U nás byl poprvé vysazen v roce 1865 na Hluboké. V minulosti byly ojedinělé adventivní výskyty zjištěny v Plzni, u Veltrus, v Praze, u Znojma. V současnosti roste hlavně v Praze, Brně, v okolí Znojma, na Pavlovských kopcích a v menším množství i na jiných lokalitách.
Charakteristika: strom o výšce 20–25 m. Má rovný kmen s dlouho hladkou borkou. Koruna je řídká se silnými větvemi. Listy lichozpeřené, 5–13 jařmé, lístky kopinaté. Květy v koncových latách dlouhých 10–40cm, žlutozelené, dvoudomé. Květy s 10 tyčinkami a pestíkem, samčí květy s pestíkem zakrnělým. Kvete v červnu. Plodem je křídlatá nažka, zbarvena do červena, postupně do žlutohněda.Pajasan je vitální a nenáročná teplomilná dřevina, která odolává suchu, mírnému zasolení a emisím. Občas se pěstuje v parcích a v komunikační zeleni. Ve městech velice snadno zplaňuje do různých nádvoří, nádraží, uliček, průmyslových objektů atd. Pajasan je dřevina rychle rostoucí, ale krátkověká.

DAPHNE CNEORUM L. - lýkovec vonný

Původ: Evropa (kromě severnějších oblastí), na jihu a jihovýchodě pouze v horách, východně můžeme najít na západní Ukrajině, u nás vzácně v teplejších oblastech, velice silně ustupuje z mnoha původních lokalit.
Charakteristika: vždyzelený nízký keř 10-30 cm vysoký, s větvemi dlouhými, vodorovně větvenými listy, které jsou shluklé na koncích větví, květy na koncích ve svazečcích vykvétají od dubna do června (někdy opakují kvetení v poněkud menší míře i na podzim - to je i případ exempláře na našich dolních fotografiích), plodem je peckovice.
Nejčastějí roste ve světlých a suchých listnatých lesích a na trávnících v blízkosti lesa, na propustných a zásaditých až slabě kyselých půdách.
Je známy i jako skalnička, mnohdy se pěstují kultivary s panašovanými listy i bílými květy. Lýkovec vonný je z hlediska ohrožení hodnocen jako kriticky ohrožený druh naší květeny.

COELOGLOSSUM VIRIDE (L.) Hartman - vemeníček zelený

Původ: Evropa, Malá Asie, Kavkaz, Himálaj, u nás se nevyskytující poddruh také ve východní Asii a v Severní Americe. V Čechách roste jen roztroušeně až vzácně na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších a Žďárských vrších, na Moravě roztroušeně ve východní části (Beskydy, Bílé Karpaty).
Charakteristika: vytrvalá bylina s kulovitě dělenou hlízou, lodyha vysoká 5-25 cm, lodyžní listy (3-7) šikmo stoupající, dolní vejčité, horní kopinaté. Květenství 5-25květé, listeny drobné nebo delší než květy. Květy zelené, často hnědočerveně naběhlé, okvětní lístky přilbovitě skloněné, pysk jazykovitý, trojlaločný s kratším zubovitým středním lalokem.
Tento jediný druh rodu je značně variabilní. Jeho rozdílnost se značí především ve výšce rostlin, počtu květů, tvaru pysku (rozlišovací znaky na úrovni poddruhů), dále také v délce listenů (důležitý rozlišovací znak na úrovni forem).
Najdeme ho na loukách a ve světlých lesích, vyžaduje převážně kyselé půdy, v pásmu od pahorkatin až do alpínského stupně.
Vemeníček zelený patří k silně ohroženým druhům naší květeny. Podléhá také ochraně mezinárodní úmluvy CITES.

RESEDA LUTEOLA L. - rýt barvířský

Původ: druh je původní ve Středozemí, jako kulturní rostlina se rozšířil skoro do celé Evropy (až po jižní Skandinávii a Ukrajinu) a jihozápadní Asie, byl zavlečen i do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. U nás se vyskytuje roztroušeně v teplých oblastech, vzácně zasahuje i do chladnějších území.
Charakteristika: dvouletá bylina, 40-150 cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, žebernatá, listy úzce kopinaté až obkopinaté, celokrajné, květenstvím je dlouhý a hustý hrozen, květy 4četné, bledožluté, kvete od května do července. Plodem je kulovitá tobolka.Roste na stanovištích ovlivněných člověkem - kolem cest, na náspech, rumištích, štěrkových náplavech apod., v pásmu od nížin do pahorkatin.Rýt barvířský byl ve středověku pěstován jako barvířská rostlina, z nati se vyrábělo žluté a zelené barvivo k barvení látek, ze semen se také lisoval olej, který sloužil ke svícení a výrobě fermeže, přidával se i do laků.

CITES

CITES je zkratka pro Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Někdy se tomuto dokumentu také říká "Washingtonská úmluva." Účelem úmluvy je ochrana před obchodem ohroženými druhy živočichů a rostlin pod kontrolou všech zemí světa. Česká republika je členskou zemí této úmluvy od roku 1993.Předmětem ochrany je přibližně 25 000 druhů rostlin, které jsou zařazeny do 3 kategorií ohrožení. S druhy do těchto kategorií zařazenými se nesmí obchodovat, nesmí se volně převážet přes státní hranice žádné části rostlin bez patřičného povolení.
I v ČR rostou rostliny požívající této ochrany, ty jsou zařazeny do Přílohy 2 úmluvy CITES (obsahuje druhy, které by mohly být ohroženy vyhubením, pokud by mezinárodní obchod s nimi nebyl přísně regulován, anebo druhy snadno zaměnitelné s těmi, které jsou chráněny úmluvou CITES).
Pokud by chtěl kdokoli tyto rostliny prodávat, nakupovat, importovat či exportovat za hranice státu, či je jinak distribuovat, musí se řídit a plnit povinnost registrace v souladu se zákonem č. 16/1997 Sb. a prováděcí vyhláškou č. 82/1997 Sb., kde jsou vyjmenovány veškeré druhy úmluvy CITES. Další doplnění proběhlo v letošním roce.

České středohoří - tis

V některých chráněných územích představuje tis červený hlavní motiv ochrany – je to např. v národní přírodní památce Březinské tisy, která byla vyhlášena už v roce 1969 na téměř 36 hektarech, v nadmořské výšce 158 až 372 metrů. Nachází se při jihovýchodním okraji Děčína, nad obcí Březiny
Chráněné území je světově proslulé i jako naleziště třetihorní flóry a fauny, fosilní materiál byl nalezen v nápadně vrstevnatých diatomitových břidlicích v mocných balvanitých sutích při úpatí svahu a v zářezu drobné vodoteče. Mimo reliktů třetihorních šípkových růží zde byly uskutečněny nálezy otisků žab z mladotřetihorního jezera, včetně měkkých částí jejich těla. Mimo to zde byli nalezeni zástupci desetinožců, např. ráčků rodu Bechleja, kteří volně plavali v třetihorním jezeře.
Tisy se vyskytují jak ve stabilní stěně, tak roztroušeně v lesním porostu. Mimo vyloženě suťového lesa jsou zastoupeny v porostech s převahou buku, ale i dalších dřevin (habru, dubu, smrku), a to více ve východní části území. Zastoupeny jsou jak semenáče, tak i mohutné exempláře.

RUBUS CLUSII Borbas - ostružiník tmavozelený / ostružina

Původ: druh s širším areálem, východní část střední Evropy, v Německu údajně jen ve východním Bavorsku, roste v Rakousku (velmi častý je ve Štýrsku), na západním Slovensku, v západním Maďarsku, ve Slovinsku, není udáván z Polska, což snad souvisí s absencí výskytu v severních částech České republiky, chybí zcela podle literatury ve Slezsku, je naopak častý v severozápadním okolí Brna, v Podyjí, v jihovýchodním Pošumaví, v Podbrdsku, na Drahanské vrchovině, ve Chřibech, roste i na území Prahy. V místech častějšího výskytu vytváří nezřídka nápadné, větší porosty.
Charakteristika: robustní keře, prýty jsou nízkoobloukovité až poléhavé, hranaté, ale s plochými, ne zřetelně žlábkovanými stranami, zelenavé nebo zelenavě hnědé, na slunci až červenohnědé, nesou četné ostny, osténky, chlupy, toto odění může být značně variabilní co do počtu zmíněných útvarů. Listy jsou pětičetné, tmavozelené, na rubu zelené, bez hvězdovitých chlupů. Květy jsou čistě bílé až nazelenale bílé, s eliptickými korunními lístky, semeníků lysých a čnělek světle zelených.

ABIES NORDMANNIANA (Steven) Spach - jedle kavkazská

Původ: severní a severovýchodní okraj Malé Asie (Rusko, Arménie, Turecko), západní část Malého a Velkého Kavkazu, Pontské pohoří. Vertikální rozmezí od 400 do 2 200 m n. m. První introdukce v Evropě je uváděna z roku 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově v roce 1845 (A. M. Svoboda ji dokládá už z roku 1840). Je nazvána podle ruského botanika finského původu Alexandra D. Nordmanna.
Charakteristika: vysoký strom, dorůstající 30-50 m výšky a 1,5-2(-3) m v průměru kmene. Koruna jehlancovitého tvaru s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty žlutozelené nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté. Pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice na spodní straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí větvičku. Jsou 20-35 mm dlouhé, 2-2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice červené, samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu. Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, srážky se zde pohybují od 800 do 2 400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin, dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost vzduchu.Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i zásaditou reakcí. Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech.

INDIGOFERA TINCTORIA L. - modřil barvířský

Původ: nejasný, pravděpodobně pochází ze západní Afriky. Jedná se o starou kulturní rostlinu.
Charakteristika: polokeř, dorůstá zhruba 1 m výšky. Má bylinné prýty se střídavými lichozpeřenými listy. Květy v hroznech, růžové či bílé. Plodem je válcovitý lusk s hnědými semeny.
U nás se někdy pěstují příbuzné druhy - modřil chabokvětý nebo modřil Potaninův. Oba tvoří keře, které u nás snadno namrzají, ale dobře regenerují a opět kvetou.Modřil barvířský se v minulosti pěstoval pro modré barvivo indigo. Od objevu syntetických barviv však pěstování silně pokleslo. V současnosti se pěstuje v omezené míře hlavně v Indii. Indigo se už používá jenom pro barvení orientálních textilií nebo v restaurátorství.

CAMPANULA TRACHELIUM L. - zvonek kopřivolistý

Původ: areál sahá na západě po Británii a Španělsko, na jihu po severozápadní Afriku, jih Itálie, Balkán, na severu po jižní Skandinávii a na východě po západní Sibiř. Zavlečen také na několika místech v Severní Americe. U nás se vyskytuje na téměř celém území od nížin po hornatiny, v teplejších územích častější.
Charakteristika: vytrvalá 30–90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, hranatá, štětinatě chlupatá. Listy střídavé, jednoduché, dolní dlouze řapíkaté, střední a horní krátce řapíkaté až přisedlé, čepel zubatá, u dolních listů srdčitá až srdčitě vejčitá, 7–9 cm dlouhá a 5–6 cm široká, u horních kopinatá. Květenstvím je hrozen, ve kterém květy vyrůstají jednotlivě až po třech z úžlabí listenů. Květy pravidelné, pětičetné, kališní cípy vejčitě podlouhlé, koruna široce nálevkovitě zvonkovitá, 2–3krát delší než kalich, korunní lístky jasně modré až modrofialové, na vnitřní straně chlupaté. Plodem je tobolka. Kvete od července do září.Zvonek kopřivolistý roste ve světlých lesích, křovinách, okrajích lesů a cest, náspech nebo pustých místech. Vyhledává spíše vlhčí, zásadité až neutrální půdy bohaté na živiny.

REYNOUTRIA JAPONICA Houtt - křídlatka japonská

Původ: jihovýchodní Asie (Čína, Korea, Japonsko), do Evropy dovezena v první polovině 19. století. Dnes roste především v severní a střední Evropě. U nás se vyskytuje po celém území od nížin do podhorského stupně.
Charakteristika: statná, vytrvalá 1,5–2 m vysoká, dvoudomá bylina. Lodyha přímá, oblá, dutá, dužnatá, lysá nebo mírně papilkatá. Listy střídavé, řapíkaté, řapík 1,5 až 3 cm dlouhý, čepel vejčitá až široce vejčitá, 10–17 cm dlouhá a 8–12 cm široká, na vrcholu špičatá, na bázi uťatá nebo tupě klínovitá, celokrajná, lysá. Květenstvím je lata mnohokvětých lichoklasů vyrůstající z úžlabí listů, delší než řapík příslušného listu. Květy pravidelné, pětičetné, 7–10 mm v průměru, okvětí nerozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky bílé. Plodem je nažka. Kvete od července do září.Křídlatka je u nás často pěstována jako dekorativní rostlina v parcích a zahradách, velmi často, zejména podél vodních toků, komunikací a na rumištích, zplaňuje. Množí se především vegetativně, místy se stává obtížným plevelem. Upřednostňuje kyselé a vlhké půdy.

SPERGULA MORISONII Boreau - kolenec Morisonův / kolenec jarný

Původ: v Evropě se vykytuje od Francie přes Německo, Čechy a Polsko po Bělorusko. Na severu rozšířen po jih Skandinávie, na jihu po severní Itálii. Zavlačen do Severní Ameriky. U nás se vykytuje roztroušeně od nížin do podhůří.
Charakteristika: jednoletá, 10–25 cm vysoká bylina. Lodyha přímá až vystoupavá, tmavě zelená, téměř lysá, při bázi větvená, nejdelší mívá 5 článků. Listy křižmostojné, v úžlabí se svazečky listů, přisedlé, dužnaté, široce čárkovité, 8–15 mm dlouhé a 0,5 mm široké, mrtnaté. Květenstvím je řídký vidlan. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné, kališní cípy kopinaté až vejčitě kopinaté, špičaté, korunní lístky bílé, vejčité až široce vejčité, většinou kratší než kališní lístky, tyčinek přibližně 10. Plodem je tobolka, kvete od dubna do května.
Tento druh kolence můžeme vydět nejčastějí na výslunných kamenitých svazích, písčinách, suchých pastvinách a světlých borech. Vyhledává totiž kyselé, na živiny a humus chudé půdy.
Z hlediska ohrožení je kolenec Morisonův hodnocen jako vzácnější druh naší květeny vyžadující další pozornost.

ANDROSACE CHAMAEJASME Wulfen - pochybek nízký

Původ: arkticko-alpínské rozšíření - vyskytuje se na severu Ruska, v jižněji položených oblastech kontinentu jen v horách (Pyreneje, Alpy, Karpaty, Ural). Na severu západní polokoule a v Asii se vyskytuje v poddruhu A. c. subsp. lehmanniana. U nás druh neroste, na Slovensku jen v Tatrách a Fatře.
Charakteristika: vytrvalá, řídce trsnatá bylina, 2–4(–10) cm vysoká, listy v přízemní růžici, obkopinaté, celokrajné, bělavě chlupaté a žláznaté, na okraji dlouze chlupaté, ze středové růžice vyrůstá 1–7 cm dlouhý, odstále chlupatý stvol s okolíkem 3–7 květů, kalich je zvonkovitý, korunní lístky bílé, ve středu žluté, později růžové. Kvete od června do července, plodem je vejčitá tobolka.
Roste na skalách a ve skalních štěrbinách, na suti, častěji na vápenci, v pásmu od subalpínského do alpínského stupně (zhruba do nadmořské výšky 3 000 m).
Pochybek nízký je zákonem chráněným druhem v Itálii, Švýcarsku, Rakousku a Německu.

PULSATILLA ALPINA (L.) Delarbre - koniklec alpský

Původ: hory střední a jižní Evropy - Alpy, Jura, Apeniny, Dinaridy, Pyreneje. Rozlišuje se několik poddruhů. Nejsnáze určitelná je žlutokvětá P. a. subsp. apiifolia (vyskytuje se v Pyrenejích, Západních Alpách a Tyrolsku), ostatní bělokvěté poddruhy se navzájem odlišují výškou (maximální výšky podle subspecie od 30 do 70 cm), především ale tvarem listů.U nás ani na Slovensku druh neroste (dříve byl mylně uváděn z Muránské planiny, Fatry i Tater).
Charakteristika: vytrvalá bylina, 10–50(–70) cm vysoká, lodyha přímá, chlupatá, listy řapíkaté, 3četně zpeřené, terminální úkrojek neúplně oddělený od postranních, květy jednotlivé, miskovité, 4–6 cm v průměru, korunní lístky bílé, vně namodralé, kvete od května do července. Plodem je nažka.
Roste na horských loukách, pastvinách, holích, kamenitých a skalnatých svazích, v pásmu od hor až do alpínského stupně. Ve většině alpských zemí je druh chráněn zákonem (Rakousko, Německo, Itálie, Švýcarsko).

SOLANUM NIGRUM L. - lilek černý

Původ: skoro celá Evropa (kromě nejsevernějších oblastí), severní Afrika (snad i Madagaskar), západní Sibiř, Střední Asie, Indie, jihovýchodní Asie, východní Čína, Japonsko. Zavlečen také do Severní Ameriky a Austrálie. U nás se tento archeofyt vyskytuje v teplejších oblastech, přechodně i v podhůří.
Charakteristika: jednoletá bylina, 30–50(–70) cm vysoká, nežláznatá, oděná jen přitisklými jednoduchými chlupy, lodyha přímá nebo vystoupavá, větvená, listy řapíkaté, čepel kopinatá až vejčitá, celokrajná nebo laločnatá. Květenství 5–7květé, koruna kolovitá, 5cípá, bílá, kvete od června do října. Plodem je kulovitá bobule, ve zralosti nejčastěji fialově černá.
Roste na rumištích a úhorech, kolem skládek, poblíž kompostů, silážních jam, na dvorech hospodářských objektů, také jako plevel na zelinářských zahradách, chmelnicích a polích.
Druh je jedovatý, po požítí bobulí může dojít k otravě. V minulosti se používal v léčitelství, má zklidňující účinky.