Společenstva skalních štěrbin, pohyblivých sutí a alpínských stupňů

Tato skupina zahrnuje většinou vzácná až fragmentárně se vyskytující společenstva extrémních mikrostanovišť, např. skalních štěrbin a spár zdí, společenstva skalních sutí a drolin od alpínských stupňů do pahorkatin, klimaxová společenstva alpínských polí na silikátovém podkladě včetně společenstev sněžných políček a společenstva vysokobylinných horských niv a vysokostébelných horských trávníků. Jak ukazuje fytocenologická klasifikace (zastoupení v šesti různých třídách), je uvedená skupina společenstev druhově velmi různorodá a výrazně diferencovaná. Příčinou diferenciace je velké výškové rozpětí, velká petrografická různorodost substrátu, různorodost fyzikálních podmínek pro uchycení a fyziologické funkce rostlin. Společným ekologickým znakem těchto společenstev je klimatický a edafický stres a převážně malá antropogenní zátěž. Těžištěm rozšíření jsou středoevropská vysokohoří a pohoří boreální zóny, vápencové oblasti mírného vegetačního pásma Evropy, popř. málo narušovaná antropogenní i přirozená stanoviště Středozemí.

Rododendrony

Stálezelené rododendrony patří mezi nejefektnější okrasné dřeviny našich zahrad a parků. Vynikají nejen nápadným květem, ale výraznou estetickou funkci celoročně plní jejich olistění. K jejich rozšíření v poslední době přispěla zdokonalená pěstební technika, kvalitní substráty a hnojiva a efektivnější způsoby rozmnožování. Rododendrony patří do čeledi vřesovcovitých. Zástupci rodu rododendron rostou v přírodě na severní polokouli, pouze jeden druh zasahuje do nejsevernějších oblastí Austrálie. Nejvíce druhů pochází z jihovýchodní Asie a Malajsie. Rododendrony rostou v přírodě jako součást lesních společenstev, dosti často na samé hranici lesního pásma, hlavně v kyselejší humózní půdě.
Rododendrony neboli pěnišníky se objevily v zahradách západní Evropy již před více jak 300 lety, například rododendron chlupatý - Rododendron hirsutum v Anglii v roce 1656. První zámořský druh R. indicum byl dovezen v roce 1680 do Nizozemí z Japonska. První dovezené rostliny však uhynuly a druh byl znovu introdukován až po osmdesáti letech.

Jedle bělokorá

Jedle bělokorá má latinský název Abies alba.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí a bohaté na živiny smíšené lesy. Není neobvyklé, že vytváří čisté porosty.

Stálezelený, jednodomý, úzce kuželovitý strom, vysoký od 30 do 65 m. Dožívá se 300 až 400 let. Kůra šedá, hladká. Kůra hladká, loupe se v malých plátcích věkem.
Listy jednoduché, dlouhé od 18 do 30 mm, široké 2 mm, celistvé, dvouřadě uspořádané, jehlicovité. Na rubu dva bělavé proužky. Samčí šištice velké 30 mm, žluté. Samičí šištice , velké od 2 do 6 cm, zelenožluté, fialové. Doba květu: květen. Šišky vzpřímené, válcovité, dlouhé 10 cm někdy až 30 cm, široké 5 cm. Barva hnědá. Nejdříve barva zelená pak hnědá. Listy s přečnívajícími, dolů otočenými listeny. Semena dlouhá od 7 do 10 mm. Křídlo 2x delší než semeno. V porostech kvete mezi 60. - 70. rokem, jako solitéra již ve 30 letech.

Borovice blatka

Stálezelený, jednodomý, široce kuželovitý strom, vysoký 20 m. Kůra šedočerná, hluboce popraskaná. Listy jednoduché, dlouhé od 2 do 4,5 cm někdy až 8 cm, široké od 1,2 do 1,7 mm, celistvé, ve svazečcích po 2, jehlicovité, okraj čepele pilovitý. Listy opadavé po 3-6 letech. Pilovitý okraj je zřetelný pouze pod lupou. Na bázi listu 9-15 mm dlouhé šedavé šupiny. Samčí šištice vejcovité velké 1 cm, oranžové. Tyčinky s 0,8 mm dlouhým a 1 mm širokým spojidlovým přívěškem. Samičí šištice fialové. Doba květu: duben. Šišky na zakřivené krátké stopce, vejcovité. Semena elipsoidní, dlouhá od 4 do 5 mm. Blanité křídlo dlouhé 12 mm, šedožluté, černě lemované.

Literatura:
Kirschner J. & Štěpánek J. (2002): Klíč ke květeně České Republiky. - Academia, strana: 95 - 97