Lilie

Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rostou prakticky na celé severní polokouli, nikoliv však jižně pod hranicí 20° severní zeměpisné šířky. Dorůstají výšky 15 - 250 cm, výška rostliny se mění podle druhu.
Morfologie
Cibule lilií se skládají z pevných a masitých šupin – přeměněných listů, které slouží jako zásobárna živin pro růst v příštím roce. Šupiny jsou připojeny ke krátkému stonku, který se nazývá podpučí. Vyrůstají z něj kořeny, šupiny a výhonky pro nový růst. Podle barvy šupin mohou být identifikovány botanické druhy. Po vystavení cibule světlu se barva může změnit.Lodyha může vyrazit přímo z cibule k povrchu půdy, nebo může bloudit pod zemí než vyrazí nad zem. Roznáší tak lodyžní cibulky. Tato forma růstu se nazývá stoloniferní. Pro výživu rostliny jsou velmi důležité lodyžní kořeny mezi cibulí a povrchem země. Výška lodyhy je podle druhů a hybridů od 10 do 250 cm. Květní stonky mohou být rozvětvené nebo nerozvětvené.
Tvar listů je od úzkých trávovitých k širokým kopinatým. Při odstranění květního poupěte se vytvoří více a větší pacibulky, jako alternativní reprodukční strategie rostliny. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků. Tvar květů může být trubkovitý, miskovitý, turbanovitý nebo nálevkovitý.
Krása lilií nejlépe vynikne ve volných skupinách 3 – 5 rostlin jedné odrůdy. Většinou se pěkná skupina vytvoří po několika letech i z jednotlivé rostliny. Jsou také vynikající květiny k řezu a k rychlení.

Rozmnožování cibulovin

Vyšlechtěné kultivary je nutné rozmnožovat vegetativně, aby se zachovaly jejich genetické vlastnosti. Nové kultivary cibulovitých a hlíznatých rostlin bývají chráněny autorským právem a jejich množení je možné pouze v licenci za poplatek. Z toho důvodu bývají nové odrůdy dražší, než odrůdy starší 20 až 30 let, kdy končí platnost autorských práv. Samovolné rozmnožování semeny je možné jen u některých botanických druhů. Mezi druhy které se dobře množí samovýsevem patří botanické šafrány, nepravidelně i sněženky a tovolíny. Na vlhkých místech se šíří samovýsevem ladoníky a puškinie. Vysévat můžeme i dymnivku dutou a bramboříky, které však velmi rychle ztrácejí klíčivost.

Tulipány II.

Při tulipánománii získali jejich pěstitelé velké zkušenosti s šlechtěním, pěstováním a skladováním a na konci 17. a začátku 18. století dokázali pokrýt vzrůstající poptávku obdivovatelů tulipánů. Už tehdy se obchodovalo s téměř 5000 odrůdami tulipánů, většinou ve velmi malých množstvích. Po sto letech se cibule tulipánů opět staly předmětem spekulace, ale jejich ceny se již nevyšplhaly do tak závratné výše. V 17. a 18. století byly velmi oblíbeny různobarevně proužkované tulipány. Teprve v roce 1901 zjistil japonský vědec Takami, že opylující hmyz hraje důležitou úlohu v přenosu viru, který způsobuje páskování tulipánů. Dobytí Střední Asie Ruskem umožnilo hledání a sbírání planě rostoucích tulipánů v Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tadžikistánu, Arménii a na Kavkaze. Z Turkmenistánu pocházejí plané druhy – tulipán Kaufmannův (Tulipa kaufmanniana), tulipán Eichlerův (T. eichleri) a tulipán Greigův (T. greigii). Na hledání nových druhů tulipánů se významně podílel August von Regel od roku 1855 kurátor petrohradské botanické zahrady. MorfologieTulipány dorůstají podle odrůdy od 7 do 75 cm. Zásobním orgánem je sukničitá cibule, tvořená zdužnatělými bázemi listů, obalená kožovitou slupkou. Květy tulipánů mají zvonkovitý až trubkovitý tvar. Nejranější tulipány začínají kvést v březnu, pozdní kvetou v květnu.

Cibuloviny

Cibuloviny tvoří významnou skupinu květin pro moderní úpravu zahrad a parků. V rostlinné říši jsou to především poslové jara. Jejich krása však nevyniká jen na jaře, protože některé druhy rostou i v jiných ročních obdobích. Většina cibulnatých a hlíznatých rostlin se pěstuje v Nizozemí. Nejvíce jsou zastoupeny tulipány – na 7 500 ha, následují narcisy (1 500 ha), hyacinty (900 ha), kosatce (700 ha) a šafrány (500 ha).
Historie pěstování
Pěstování překrásných cibulovin lákalo lidi už před několika stoletími. Žádná jiná květina se nestala předmětem takových sběratelských vášní a spekulací, jako právě tulipán na počátku 17. století v Holandsku.
Morfologie
Cibule jsou zkrácené a zdužnatělé orgány převážně listového, ale také stonkového původu. Stonkový původ má tzv. podpučí, což je silně zkrácený stonek na kterém pak obvykle vyrůstají zdužnatělé báze listů. Cibule mohou být sukničité – tvořeny převážně rourkovitými zdužnatělými bázemi listů, šupinovité – které mají zdužnatělé drobné šupiny uspořádané na kuželovitém podpučí a svými okraji se částečně překrývají, nebo složené – v paždí šupin jsou cibulky sestavené kolem osy. Hlíza je zdužnatělá část stonku v různých jeho částech, obsahující rezervní zásoby živin. Najdeme je například u gladiolů, krokusů, dymnivek a bramboříků.

Tulipány

Tulipán roste planě v Číně, Japonsku, Koreji, Turecku, severní Africe, na Balkáně a v jižní Itálii a Francii. Většinou roste v oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě a krátkým vegetačním obdobím s následným suchem a vedry. Z původních druhů vzniklo šlechtěním asi 6 000 odrůd. Tulipány se využívají jako řezané květiny, k pěstování v zahradě, nebo v květináči. Tulipány se dělí do 15 základních skupin a několika podskupin. Dají se též rozdělit na 2 základní skupiny – zahradní a botanické tulipány. Botanické tulipány zahrnují greigii, kaufmanniana, fosteriana hybridy a všechny původní botanické druhy a jejich variety.
Historie pěstování
Tulipány začaly být oceňovány jako zahradní rostliny v 15. a 16. století v Turecku, v zahradách sultánů Mohameda II. (Nehmet el Fatih 1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel jeho správce Clausius (Charles de l’Ecluse) od velvyslance rakouského císaře v Turecku de Busbecqa v roce 1573. Když Clausius opustil z náboženských důvodů v roce 1592 Vídeň, vzal cibule tulipánů sebou do botanické zahrady v Leidenu v Holandsku, kde byl ustanoven ředitelem. Svoji neochotou cibule tulipánů rozdělovat a prodávat, vzbudil o tulipány velký zájem a cena nabídek za cibule tulipánů rychle stoupala. S rozšířením cibulek mimo botanické zahrady se s nimi začalo intenzívně obchodovat a jejich cena neustále rostla, až v roce 1637 ceny tulipánů prudce a náhle klesly.