Silenka bílá

Silenka bílá má latinský název Silene latifolia.
Roste v Evropě, severní Africe a západní Asii. Byla přenesena a rozšířila se i v Severní Americe. Nejčastěji ji můžeme potkat na zahradách, polích (je tam jako nežádoucí plevel), rumištích a podél cest. Narazit na ní je možno od nížin až do horských oblastí, preferuje spíše sušší půdu.
Rostlina dorůstá do výšky třiceti až devadesáti centimetrů. Má bílé květy, které jsou až tři centimetry velké a objevují se od května do září. Lodyhu má Silenka bílá vzpřímenou několikrát větvenou. V horní části je žláznatá měkce chlupaté. Dolní listy jsou řapíkaté a horní přisedlé. Listy jsou porostlé jemnými chloupky. Květy se otevírají až odpoledne či podvečer, rostlinu opylují můry. Plodem je tobolka. Kořen může mít až metrovou délku, obsahuje saponiny, ve větším množství může být jedovatý.

Kokořík lékařský - vonný

Kokořík lékařský  (také vonný) má latinský název Polygonatum odoratum.
Tato léčivá rostlina se nejčastěji nachází ve smíšených listnatých lesích, narazíme na ni na okraji lesů, kde les přechází v louku či křoviny. Nevyhýbá se ale ani borovým hájům, roste i na kamenitých křovinatých svazích. Občas se vysazuje jako ozdobná rostlina v zahrádkách, kde může velmi hezky osvěžit zarostlejší místa.
Jde spíše o menší bylinu, která dorůstá do výšky až šedesáti centimetrů. Má bílé květy, které se objevují od května do června. Listy má široce eliptické ve dvou řadách. Vyrůstají na mírně skloněné hranaté lodyze. Plodem je bobule, která dozrálá má barvu tmavě modrou či tmavě fialovou.
Jedná se o jedovatou rostlinu, která ale bývala dost často využívána v lidovém léčitelství. Dnes se přeci jen z důvodu zvýšených rizik od toho ustupuje. Nejčastěji se Kokořík lékařský sbíral během květu (oddenek zase na podzim a na jaře), tradovalo se, že za úplňku je jeho moc nejsilnější. Následně se sušil při teplotách od třiceti do šedesáti stupňů. Ve vyšších dávkách je jedovatý téměř pro každého, ale je těžko odhadnout toleranci na správné množství. Jde o bylinu, jejíž využití by člověk rozhodně měl kontaktovat nejdříve se zkušeným lékařem.

Ďáblík bahenní

Ďáblík bahenní má latinský název Calla palustris.
Tato rostlina se vskutku originálním názvem se objevuje na rašeliništích, krajích rybníků a vodních toků, v bahnitých či přímo močálovitých lesích. Převážně neroste jednotlivě, ale ve velkých skupinách. Občas ji lidé využívají pro ozdobu zahradních jezírek.
Je to spíše menší rostlina, dorůstá do výšky patnáct až třicet centimetrů. Její květenství je mnohokvětá palice, kterou obklopuje bílý přibližně osmicentimetrový toulec. Květy se objevují od května do července. Ďáblík bahenní vyrůstá z zeleného oddenku, na kterém se nachází okrouhle srdčité, sytě zelené kožnaté listy. Plodem této rostliny, díky kterému dochází později k rozmnožování jsou výrazně červené bobule. Květy opylují slimáci.
Je mírně jedovatá, a jako taková měla i má samozřejmě využití v lidové magii a léčitelství. Tvrdilo se, že po potření její šťávou je člověk chráněn před hadím uštknutím (případně pokud má ďáblík u sebe) a také, že její listy zabraňují kazení sýra. Obklady z této rostliny byly využívány při opuchlinách a nebo právě při uštknutí hadem.

Kruštík bahenní

Kruštík bahenní má latinský název Epipactis palustris.
Vybírá si, jak jasně vyniká z názvu, výrazně vlhčí prostředí. Jde o různé bahnité louky, rašeliniště a také případně světlé okraje listnatých lesů.
Tato rostlina dorůstá do výšky dvacet centimetrů až půl metru. Má bílé vnitřní a nahnědlé vnější okvětní lístky na osmi až patnácti květech, které se objevují od června do srpna. Lodyhu má hranatou a z ní vyrůstají přibližně půl druhého centimetru široké šedozelené podlouhle kopinaté listy. Na okrajích listů se nachází chloupky, samotné listy jsou ale na omak spíše drsnější.
Kruštík bahenní neprodukuje nektar, k rozmnožování dochází tak, že hmyz, který usedne na květ má obalenou hlavu pylem, který dále přenáší. V případě, že je hmyzu málo nebo není vůbec, dochází ke samosprašnosti. Kruštík plodí tobolky plné drobných semínek.
Tato naše orchidej je vzácná a také samozřejmě chráněná.

Vemeník dvoulistý

Vemeník dvoulistý má latinský název Planathera bifolia.
Květinka roste ve světlejších listnatých a smíšených lesích, můžeme ji také najít na řidších trávnících.
Dorůstá do výšky dvacet až padesát centimetrů. Její až deset centimetrů dlouhé bílé květenství s až dvoucentimetrovými kvítky se objevuje v květnu až červenci. Tato rostlinka dokáže velmi potěšit při procházkách v lese protože silně a hezky voní. K rozmnožování slouží tobolka, která je plná drobných semínek, které poté roznáší vítr. Dole jí vyrůstají dva větší listy - díky nim získala svůj název, zbytek lístků je spíše drobný.
Zajímavůstkou je fakt, že Vemeník dvoulistý bývá opylován nočními můrami - pyl se nalepuje na jejich tělíčko. Tato orchidej je u nás chráněná.

Svlačec rolní

Svlačec rolní má latinský název  Convolvulus arvensis.
Tato rostlina se nejčastěji vyskytuje při okrajích cest, často je ji možné spatřit na plotech zahrádek a nebo na rumištích.
Svlačec rolní má velmi rozvinutý kořenový systém, není neobvyklé, že jeho hlavní kořeny mají délku dva až čtyři metry a z nich rašící boční kořínky jsou dlouhé až dva metry. Lodyha je dvacet centimetrů až jeden metr dlouhá (i když je možné narazit na exempláře, které dosahují až dvojnásobku této délky). Svlačec kvete od května až do října, jeho kvítky jsou červené či načervenalé, přibližně tři centimetry vleiké. Mají nálevkovitý tvar. Listy má kopinaté případně šípovité až čtyři centimetry dlouhé.
Tato rostlina je jedovatá - nejvíce jedu obsahují jeho semena. Je to velmi neoblíbený plevel, který se dost těžko likviduje - zvláště z důvodu výše zmíněného velmi rozrostlého kořenového systému. Pokud likvidujeme jen nadzemní část, tak stejně rostlina přežívá až další dva roky, než využije všechny živiny, které má v kořenech.

Mydlice lékařská

Mydlice lékařská má latinský název Saponaria officinalis.
Tato rostline roste nejčastěji na okrajích cest, či na rumištích. Vybírá si spíše vlhčí půdu, je možno ji najít v údolích řek. V Čechách zplaněla - velmi často bývá pěstována jako hezká zahradní květinka.
Jedná se o rostlinu, které se dorůstá výšky třicet až sedmdesát centimetrů. Vyznačuje se přibližně dvou až tří centimetrovými bledě růžovými či lehce bělavými květy, které se objevují od června až do září. Květy rostou v husté latě. Stonky má Mydlice lékařská vzpřímené a na nich se nachází eliptické či podlouhle kopinaté listy, které mohou dosahovat délky do deseti centimetrů. Rostlina plodí vejčité tobolky.
V dobách, kdy naše mýdla nebyly jen tak obvyklou věcí, kořeny (přesněji odvary z nich) této rostliny byly využívány pro mytí a praní. Byly využívány zvláště pro velmi jemné materiály, kterým mohlo hrozit poškození. Proto se občas v lidovém léčitelství doporučuje i u lidí s alergiemi či nějakými kožními problémy, jako náhrada mýdel.
Jako léčivá rostlina byla kdysi používána i jako protijed proti kousnutí hada. Rostlinu se pro bylinkářské účely vykopávalo celou i s kořeny, později sekalo na menší kousky a sušilo v teplotách do padesáti stupňů. Zmenšuje negativní vlivy cholesterolu a pomáhá lépe vstřebávat minerály. Má povzbuzovat činnost žaludku, průdušnice i slinivky. Mydlice lékařská by se ale měla používat v domácí lékárně pouze po konzultaci s lékařem (je mírně jedovatá a vyvolává zvraceni - což byl i v minulosti jeden z důvodů proč byla využívána při nevolnostech).

Lopuch plstnatý

Lopuch plstnatý má latinský název Arctium tomentosum.
Tato každému asi velmi dobře známá rostlina (její kuličky se velmi jednoduše přichytí na oděv a děti velmi rády jimy po sobě hází), se nejčastěji vyskytuje podél cest, blízko plotů, ale také například na vlhčích loukách podél vodních toků a nebo na neúrodné suti.
Většinou se dorůstá výšky mezi půl metrem až metrem dvacet. Má docela hezké purpurové kvítky, které kvetou v červenci až v září. Listy má řapíkaté vejčitě srdčité. Spodní část listů jsou bíle plstnaté. Plody této rostliny roznáší zvířata, kterým se přichytí na srst (stejně jako lidem na oděv).
Lopuch plstnatý byl velmi často využíván jako léčivá bylina. Jeho kořen je velmi ceněný - sbírá se prvním nebo druhým rokem na jaře. Po omytí se suší v teplotě nad padesát stupňů. Má antibakteriální a protizánětlivé účinky, dobře bojuje i proti plísním. Používá se jak vnitřně (žaludek, žlučník atd.) tak i vnějšně (vlasy, nežity, akné).

Netýkavka žláznatá

Netýkavka žláznatá má latinský název Impatiens glandulifera.
Tuto rostlinu nyní nejčastěji najdeme v lužních lesích, v příkopech a v hustších pobřežních porostech. Na našem území není přirozená. Rozmnožila se po Evropě na začátku dvacátého  století, ve století devatenáctém byla přivezena jako exotická květina z Indie (v roce 1839 do Anglie).
Netýkavka žláznatá je vysoká rostlina, která dorůstá do výšky metr a půl až tři metry. Její krásné červené či světle purpurové dvou až čtyř centimetrové květy se objevují v červenci až září. Květy jsou uspořádány po dvou až čtrnácti v dlouze stopkatých hroznech. Listy má tato rostlina zubaté, vejčitě kopinaté. Název žláznatá získala tato rostlina díky listům, přesněji díky velmi dobře viditelným žlázkám. Má tlustou lodyhu (mírně prosvítající) která se ještě v uzlinách zesiluje. Plodí tobolky, které později vymršťují semínka až do vzdálenosti sedmi metrů - jedna rostlina může vytvořit až čtyři tisíce semínek.
Pokud chcete Netýkavku pěstovat v zahradě, tak ji vysévejte v dubnu.

Hrachor hlíznatý

Hrachor hlíznatý má latinský název Lathyrus tuberosus.
Pro svůj výskyt si vybírá pole, na kterých se pěstují obiloviny. Také na něj můžeme narazit na okrajích cest nebo na železničních náspech. Má rád teplejší místa (pochází z jihu Evropy a Azie). Občas se pěstuje také jako  ozdobná květina na zahradách.
Tato rostlina dorůstá do výšky mezi dvaceti centimetry až jedním metrem. Kvete v červnu a červenci. Její květy mají velmi výraznou vůni a krásnou karmínovou barvu. Lodyha je hranatá. Listy se skládají z páru eliptických lístků, které mají rozvětvené koncové úponky. Palisty mají neúplný šípovitý tvar. Hrachor hlíznatý má svůj název díky malým hlízkám, které vytváří u podzemních výběžků - tyto hlízky jsou jedlé.
Hrachor hlíznatý mají v oblibě včely.

Jetel luční

Jetel luční má latinský název Trifolium pratense.
Název naprosto jasně ukazuje, kde je hlavní místo výskytu této rostliny. Jde hlavně o různé louky. Ale je také u okrajů cest, na trávnících a nebo ve světlejších lesích.
Jetel luční dorůstá do výšky deset až třicet centimetrů. Květy má červené či narůžovělé a květní hlávky se objevují od května do září. Mají kulovitý nebo vejčitý tvar a průměr až dva centimetry. Listy má zpeřené, trojčetné, jsou zeleně skvrnité.
Jetel luční je významnou hospodářskou rostlinou. Je to kvalitní pícnina s vysokým obsahem bílkovin a minerálů (i když dobytek, který se krmí téměř výlučně jetelem může mít problémy s rozmnožováním, z důvodu vyššího množství estrogenu, který jetel obsahuje). Je využíván také v léčitelství proti průjmům či obecně otravám jídlem. Má močopudné účinky, občas se používá i pro vykašlávání a proti astmatu. Nejčastěji se podává v podobě různých čajů, kdy na přibližně čtvrt litru vody se použije tři lžíce sušených květů. Této rostlině je obecně připisován velmi pozitivní vliv na člověka. Přesněji čtyřlístky mají jejich majiteli přinášet štěstí.

Jaterník trojlaločný

Jaterník trojlaločný (také občas Jaterník podléška) má latinský název Hepatica nobilis.
Jde o rostlinu, která se nejčastěji vyskytuje v listnatých lesích různého typu, ale je možno na ni narazit taktéž v lesích smíšených.
Jaterník trojlaločný dorůstá pěti až patnácti centimetrů. Modré (zřídka kdy se mohou objevit i bělavé) kvítky rostou v březnu a dubnu, jedná se o jednu z prvních rostlinek, které přináší barvy do lesů po zimě. Květ má průměr až tři centimetry a skládá se z šesti až devíti korunních lístků. Pod květem se nachází tři celkorajné listeny, které připomínajím kalich. Jaterník kvete bez listů, ty se objevují po odkvětu. Listy má rostlina trojlaločné, přízemní dlouze řapíkaté.
Za název rostlina vděčí využívání v lidové medicíně, kdy byla používána na léčení hlavně jaterních (protože její listy připomínaly tvar jater a zásada léčit podobné podobným i když jen vizuálně je zde od pradávna - svého času na tomto principu se medicína opírala) a žlučníkových problémů. Čerstvé listy byly přikládány na rány. Listy i květy se vařilo a vzniklou tekutinu se používalo také například při zánětu spojivek, žloutence, migrénách či horečce. Dneska se již jaterník v klasické medicíně nevyužívá, protože rostlina sice má některé pozitivní vlastnosti, ale je také jedovatá. Na jediné využití je možno narazit v homeopatii a různých léčitelstvích opírajících se o tradici a šamanské zvyky.

Hořec Clusiův

Hořec Clusiův má latinský název Gentiana clusii.
Jde o vysokohorskou trvalku, která se vyskytuje ve výškách 1200 až 2600 metrů. Je vápnomilná a preferuje slunečná místa.V Česku se nevyskytuje, ale je možné na něj narazit na Slovensku - v Tatrách patří mezi relativně časté rostliny (od 950 metrů), ale je chráněná (největším nebezpečím pro ni jsou nedisciplinovaní turisté, kteří se pohybují mimo vyznačené trasy). Občas se objevuje na skalkách.
Hořec Clusiův je spíše drobnější rostlinka, která dorůstá do velikosti kolem osmi centimetrů. Hořec Clusiův má zářívě modré zvonkovité květy, které se objevují od dubna do srpna. Špičaté a kopinaté kališní zuby dosahájí poloviční délky trupky. Stonek je nerozvětvený, bývá většinou dosti krátý. Kopinaté listy, na okrajích drsné, vytvářejí přízemní růžice a mají výraznou zelenou barvu.Plodí přibližně šesticentimetrové tobolky plné drobných tmavých semínek.
Jméno rostlina získala podle francouzského lékaře a botanika Julese Charlese de l'Écluse, který žil v 16. a na začátku sedmnáctého století a je považován za  pravděpodobně nejvýznamnějšího botanika své doby (jako první přistupoval k rostlinám a jejich popisu z moderního vědeckého pohledu). Je považován také za prvního mykologa. Zakládal botanické zahrady.

Ječmen

Ječmen setý má latinský název Herdeum vulgare (ječmen obecně to je více jak dvacet různých druhů této rostliny).
Pochází z mírného pásma severní polokoule, první důkazy jeho užitkového pěstování pochází z pradávného Blízkého východu (jde o období kolem sedmého tisíciletí před naším letopočtem). Díky rychlému růstu je to rostlina, kterou je možno pěstovat i v severních chladnějších oblastech. Pěstuje se převážně jako ozimná plodina.
Jde o rostlinu, která já kolem jednoho metru výšky. Kvete v červnu až v červenci. Tvar klasu záleží od druhu je čtyř a nebo šesti řadý, pět až osm centimetrů dlouhý. Klásky se nachází na stupňovitém vřetenu. Jsou tříkvěté s velmi dlouhými osinamy. Delší lysá ouška listů objímají celé stéblo.
Ječmen obecně patří mezi velmi důležité obiloviny (je pátou nejvíce pěstovanou na světě). Používá se jednak jako krmivo a také pro výrobu krupice a krup. Velký význam má i v pivovarnictví a při výrobě ušlechtilých destilátů, kde je využíván pro výrobu sladu


Žito

Žito seté má latinský název Secael cereale.
Žito jako obilovina pochází z teplých spíše stepnějších míst Blízkého Východu či Střední Asie - zde je možné stále narazit na divoké druhy. Dokáže růst na půdách všech typů, výskyt je až do přibližně 1200 metrů nad mořem.
Žito je rostlina, která dorůstá do výšky jednoho až dvou metrů. Květy se objevují v květnu až v červnu. Opyluje je vítr. Má čtyřhranný klas, který je převislý. Má mezi osmi až patnácti centimetry. Skládá se z většího množství dvoukvětých klásků. Pluchy jsou až osm milimetrů dlouhé a osina má až tři centimetry. Listy mají krátká a lysá ouška.
Žito má v porovnání s pšenicí výhodu, že je výrazně méně náročné na půdu či přírodní podmínky (docela dobře snáší i mrazy) a že se mu také daří ve větších výškách. Převážně se pěstuje jako ozim a na různé chlebové mouky - základem dobrého klasického chleba je žitný kvásek. Slouží k pálení kořalek a také jako krmivo pro dobytek. Žitná sláma byla využívána často na došky nebo jako podestýlka pro hospodářská zvířata.

Pšenice

Pšenice obecná má latinský název Triticum aesitivum.
Původně jde o luční rostlinu, která ale dnes roste hlavně na polích celého světa. Daří se jí v půdach bohatších na živiny, dobře roste do výšky kolem tisíce metrů nad mořem.
Pšenice dorůstá do výšky jeden až půl druhého metru. Má vzpřímený čtyř stranný klas, který má více jak pět centimetrů (velikost klasu a zrna velmi často závisí na podmínkách a kvalitě půdy na které pšenice roste). Pluchy má bez osin s krátkou a tenkou špičkou. Při základů listů jsou vidět výrazná ouška. Obecně ale pšenice má kolem dvaceti různých druhů, které se od sebe v různých detailech liší.
Pšenice je asi nejvýznamnější evropskou či euroatlantickou obilovinou. Vyrábí se z ní hlavně bílá mouka, která je nepostradatelná jak v kuchyni tak při výrobě chleba. Také slouží k produkci krup, otrub, ale také například piva. Pěstování pšenice se objevuje již před nějakými osmi tisíci lety. Její význam dokázali ocenit i v dobách antiky Egypťané či Řekové zasvěcováním ji svým božstvům. Dnes se pěstuje jako ozim i jako jařina.

Třtina křovištní

Třtina křovištní má latinský název Calamagrostis epigejos.
Tato rostlina roste jako jiné třtiny na březích vod, najdeme ji ale také na mýtinách či ve světlejších lesích.
Jde o rostlinu, která dorůstá až do výšky půl druhého metru. Celá rostlina má šedozelenou barvu. Kvete od od konce května či spíše většinou od června až do srpna. Její lata je klubkovitě laločnatá a až třicet centimetrů dlouhá. Listy má pět až deset milimetrů široké, jsou oboustranně drsné. Bývají až tři čtvrtě metru dlouhé. Dlouhá stébla mají až čtyři kolénka a pod latou jsou mírně drsnější.
Jde o dosti expanzivní rostlinu, která je schopná vytlačit jakoukoliv konkurenci a proto je její rozmnožování občas větším problémem v různých zanedbanějších parcích.

Suchopýr širolistý

Suchopýr širolistý má latinský název Eriophorum latifolium.
Pro svůj růst si suchopýr širolistý vybírá slatinná rašeliniště či močálovité louky. Vyskytuje se i v dvou tisíci metrech nad mořem. V naší zemi se sice vyskytuje, ale není příliš obvyklý. Občas se vysazuje jako ozdoba různých rybníčků a jezírek na zahradách.
Jedna se o rostlinu která dorůstá až do šedesáticentimetrové výšky. Květy až po dvanácti rostou v převislých klasech. Objevují se v dubnu a květnu, později plodí trojhranné nažky. Květy, které suchopýr širolistý zdobí, rostou ma trojhranném stonku. Má spíše drobné pětimilimetrové lístečky, které vybíhají do trojhranné špičky.

Hlístník hnízdák

Hlístník hnízdák má latinský název Neottia nidus-avis.
Tato rostlina si vybírá pro svůj růst jehličnaté či dubové a bukové lesy, preferuje stinnější stanoviště.
Jde o jednu z našich orchidejí i když si to možná člověk, který na ni v lese poprvé narazí ani neuvědomí. Jde klasický příklad mykorrhizy, kdy rostlina žije v symbióze s houbami a pro svůj růst proto vůbec nevyužíva fotosyntézu. Dorůstá se až do půlmetrové výšky. Má světle hnědé květy vyrůstající v hroznu - jejich počet je převážně od deseti do třiceti, které kvetou v květnu a červnu (ne vždy ale můžete její květy spatřit, protože dokáže kvést i pod zemí). Květ se objevuje až v devátém roce života této rostliny. Lodyhu má nejdříve žlutou a v pozdějším věku nahnědlou až hnědou, občas se na ní objeví šupinaté listy v počtu čtyřech až pěti. Hlístník hnízdák plodí tobolky.

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá má latinský název Urtica dioica.
Tato rostlina se původně vyskytuje na všemožných rumištích či na okrajích cest. Ale jako velmi invazivní plevel se dokáže rozšířit téměř kamkoliv a člověk na ní narazí po celém území naší republiky.
Jde o rostlinu, která může dorůstat až do výšky téměř půl druhého metru. Má nepříliš výrazné zelenkavé květy, které se objevují od června do října. Květy jsou ale delší než listy, které má hrubě pilovité a jsou pokryté žahavými chlupy. Lodyhu má kopřiva dvoudomá hranatou.
Tato rostlina má velmi široké využití. V drobných chovech se využívá jako krmivo pro husy či kachny (ale přítomnost kopřivy dvoudomé v krmivu je blahodárné i například pro dobytek - samozřejmě až po uvadnutí, kdy přestane žahat), mladé rostlinky jsou vítaným a zdravým "krmivem" i pro člověka. Zvláště na jaře, v okolí velikonoc, je často využívána a to jako salát či hlavně do různých velikonočních nádivek. Ale využití je ještě mnohem více, jde o léčivou bylinu, která má velmi široké využití, dá se z ní dělat vlákna, je možné ji využít v kosmetice a také dokáže být velmi užitečným hnojivem na našich zahrádkách.

Pcháč obecný

Pcháč obecný má latinský název Cirsium vulgare.
Roste na zaplevelených polích, úhorech, pastvinách, rumištích a také při okrajích cest a v příkopech. Objevit se může i na kraji lesa, pokud je místo dostatečně světlé. Její výskyt je výrazným znamením pro větší obsah dusíku v půdě.
Pcháč obecný může dorůst až do téměř dvoumetrové výšky. Jeho fialový květ je až čtyři centimetry velký, úbory se objevují převážně po dvou nebo po třech. Kvete od července do září. Listy mají výrazné ostnaté zuby, vybíhají do delšího ostnu. Listy jsou na spodní straně bíle plstnaté. Plodí tří až čtyř milimetrové nažky, které jsou rozšiřovány větrem.

Kostival lékařský

Kostival lékařský má latinský název Symphytum officinale.
Vybírá si vlhčí lužní lesy a mokré louky, roste i na březích vodních toků a v příkopech. Zřídka můžete na kostival lékařský narazit i na zahradách.
Dorůstá do výšky až sto centimetrů. Jeho červené až fialové květy (občas také bělavé či nažloutlé) se objevují od května do července. Jsou do dvou centimetrů veliké, jejich tvar je zvonkovitý. Stonek je dutý a z vnější strany chlupatý. Větví se od základu. Listy jsou také štětinatě chlupaté, po stonku sbíhavé a podlouhlé. Mají až čtvrt metrovou velikost.
Jde o tradiční léčivou bylinu. Jak i jeho název naznačuje používala se při léčení zlomených kostí. Dříve se používal i vnitřně, ale dnes víme, že může to mít i nežádoucí účinky, proto se s ním nejčastěji setkáme jen v podobě různých mastí. Jsou ale země, kde jeho užití bylo pro jistotu zakázáno úplně.

Koniklec obecný

Koniklec obecný má latinský název Pulsatilla vulgaris.
Tato luční květina si pro svůj růst vybírá převážně sušší louky a trávníky. Má ráda vápenitou půdu. Lze na ní narazit také v sušších borových hájích a na slunečných svazích. Bývá občas vysazována na zahrádky, protože patří mezi květiny co relativně brzy kvetou a těší tak po únavné zimě oko. Na zahradách se člověk setká s větším množstvím jejích hybridů.
Jde o drobnější květinku, která dorůstá do deseticentimetrové výšky. Její hezké fialové chlupaté květy, které mají do šesti centimetrů velikosti, se objevují od března do začátku května. Pod květem se nachází tři listeny a po odkvetení se objeví dva až tři krát zpeřené chlupaté přízemní listy, které se plně rozvinou až v létě.
Koniklec obecný je jedovatá rostlina, relativně často využívaná při výrobě různých homeopatických léčiv. Tyto léky mají údajně působit během těhotenství, kdy mají upravovat náladu pacientek, buď je uklidňovat a nebo rozveselovat. Také má údajně během požehnaného stavu pomáhat s pitným režimem a při žaludečních problémech způsobených tučným nebo studeným pokrmem. Případné využití těchto léčiv je ale dobré konzultovat s lékařem, protože přeci jen protoanemonin, který koniklec obsahuje je jed, normálně vyvolávající průjmy a zvracení.

Kakost smrdutý

Kakost smrdutý má latinský název Geranium robertianum - za název vděčí svatému Robertovi, který jako první poukázal na jeho léčivé vlastnosti a také je začal využívat (odkaz na tohoto katolického světce není jen v latinském názvu, ale také v pojmenováních italských či francouzských - Geranio di San Roberto, Geranium herbe-a-Robert ).

Tato lesní květina se nejčastěji vyskytuje v lesích (je jí více méně jedno, jakého druhu ty lesy jsou), najdeme ji také na skálách a na zdech. Dorůstá až do půlmetrové výšky. Její kvítky jsou růžové, korunní lístky má až centimetr dlouhé, kališní lístky mají něco kolem šesti milimetrů. Kakost smrdutý kvete od května až do září. Rostlina je chlupatá, listy má troj až pěti četné. Lodyha rostliny je červená. Název získala díky nepříjemnému zápachu, jaký tato květina jako celek vydává.

Rostlina byla často využívána v lidovém léčitelství. Sběr probíhal v době květu.  Rozmačkaná byla přikládána na různé rány či vředy, měl působit i na nežity (jiné léčby nežitů viz zde) nebo na ekzém. Kakost také sloužil k zastavování krvácení z nosu či na průjmy. Byl dlouhou dobu považován za klasické přírodní léčivo na vitiligo. Používal se v podobě nálevu, který se vytvářelo tak, že na jednu lžičku sušené byliny se nalila sklenice vroucí vody a vše se nechalo louhovat přibližně patnáct minut. Tento nálev z kakostu se měl pít třikrát denně a dal se využít i na výplach dutiny ústní. Také se z něj často vyráběla užitečná domácí mast, která se využívala podobně jako rozmačkaná rostlina a navíc měla i účinky na různé zapařeniny.

Koniklec alpínský

Koniklec alpínský má latinský název Pulsatilla alpina.
Jde o rostlinu, která si pro svůj růst vybírá opravdu velké výšky. Výskyt začíná kolem tisíce metrů, ale velmi obvyklý je také její růst nad dvojnásobkem této výšky. U nás se vyskytuje v Krkonoších, kde ji můžeme spatřit kvést i na vrcholcích hor.
Jde, jako to u horských květin je obvyklé, o spíše menší rostlinku, dorůstá maximálně do třiceticentimetrové velikosti. Má zářivě bílé kvítky o max čtyřcentimetrovém průměru. Podkvětní listeny rostou na krátkém tlustším řapíku. Dolní listy jsou trojčetné, objevují se na nich řidší chloupky.
Koniklec alpínský je jedovatý.

Kosatec žlutý

Kosatec žlutý má latinský název Iris pseudacorus.
Tuto krásnou květinu, kterou by člověk spíše čekal někde v květinářství či ve váze, můžeme potkat i ve volné přírodě na březích různých vod. Má také ráda lužní lesy, různé mokřiny a také vlhčí příkopy. Vysazuje se také u různých zahradních rybníčků.
Kosatec žlutý dorůstá do výšky až metr dvacet. Má žluté květy, které se objevují od května do června. Jeho květ je až deset centimetrů dlouhý. Tato rostlina má až tři centimetry široké listy mečovitého tvaru, které dosahují téměř délky celé květiny čili mohou být až jeden metr dlouhé. Jeho plody, kterými jsou tobolky, se rozšiřují převážně vodou.
Pozor, kosatec žlutý je jedovatá rostlina. Otrava může způsobit krvavé průjmy.

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní má latinský název Caltha palustris.
Jeho název naznačuje, že má rád vlhká místa. Proto se s ním můžete potkat pouze v mokrých příkopech, na březích vod, v lužních lesích a hlavně na různých bažinatých loukách. Nevyžaduje nějak bohatou půdu, důležitá je vlhkost a také přístup ke světlu. Pro zemědělce je významným znakem, že půda je příliš vlhká. Na polích se likviduje kosením mladých rostlin a následným vysoušením zeminy. 
Kytička dorůstá do pětatřiceti centimetrové výšky. Její až téměř pět centimetrů veliké žluté květy se objevují v březnu a červnu. Nachází se na konci poléhavého, ale i vzpřímeného dutého stonku. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté. Barvu mají tmavě zelenou. Čepel je srdčitá, na koraji zubatá a bývá až patnáct centimetrů široká. Blatouch bahenní plodí hvězdovité měchýřky.
Blatouch bahenní se občas vysazuje jako ozdobná rostlina na okrajích různých jezírek a rybníčků, které svou výrazně žlutou barvou může příjemně oživit. Dobytek se jí převážně vyhýbá, protože  tato rostlina je mírně jedovatá. Přimíchaná do směsi krmiva ale nezpůsobí otravu, maximálně má mírně močopudný vliv.

Olše zelená

Olše zelená má latinský název Alnus virdis.
Pro svůj růst si vybírá vlhčí kamenité svahy, břehy potoků nebo okraje taktéž vlhčích lesů. Někdy bývá vysazována pro zpevňování svahů, vyskytuje se i v živých plotech.
Jde o keř dorůstající až do trojmetrové výšky. Olše zelená bývá široce rozvětvená (více kmenů je docela obvyklá záležitost). Její borka je načernalá. Listy má střídavé až osm centimetrů dlouhé s dvoucentimetrovým řapíkem. Na vrchní části jsou tmavozelené, dolní část je světlejší, jsou na ní vidět hnědé úžlabní chloupky. Okraj listů je dvakrát pilovitý. Jehnědy jsou při vykvetení (které je v dubnu a květnu) až šest centimetrů dlouhé.
Plodem je šištice. K vegetativnímu rozmnožování slouží kořeny, přesněji jejich početné výhonky. 

Javor babyka

Javor babyka má latinský název Acer campestre.
Vybírá si pro svůj růst světlejší listnaté porosty. Můžeme ho také najít na různých slunnějších stráních či v živých plotech nebo na ulicích. Nemá rád chladná místa. Strom se dorůstá přibližně sto padesáti let.
Javor babyka je hodně rozvětvený strom, který vytváří velmi bohatou korunu a dorůstá do přibližně patnáctimetrové výšky. Má tlustou černohnědou a šupinatou borku. Mladé větvičky javoru obsahují šťávu. Listy má vstřícné, čepel je až osm centimetrů dlouhá, řapík může mít centimetrů sedm. Na listu je jasně vidět pět laloků, vespod jsou měkce chlupaté. V květnu se objevují žlutozelené květy, jsou v latách po deseti až dvaceti. V září dozrávají dvounažky, které díky svým křídlům se velmi dobře ve větru rozšiřují a tím umožňují rozmnožování javoru. Jejich lidový název je čapí nůsky. 
Javor babyka má dřevo, které je pro své kvality a barvu velmi oblíbeno mezi truhláři.

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá má latinský název Tilia platyphyllos.
Jde o strom který se objevuje ve smíšených listnatých lesích. Objevit ho můžeme i na horách či stráních, bývá vysazován do stromořadí.
Lípa velkolistá je velký strom se širokou korunou, který může dorůstat až do čtyřicetimetrové výšky. Má hustě žebrovanou podélně rozpraskanou šedivou borku. Listy rostou střídavě, jsou nesouměrně srdčité, zašpičatělé. Vyrůstají z řapíku až pět centimetrů dlouhého a samy mají délku až patnáct centimetrů. Okraje listů jsou ostře pilovité. Jsou oboustranně měkce chlupaté, na spodní části mají bílé úžlabní chloupky. Kvete žlutě v červnu. Květenství mají dva až pět oboupohlavních kvítků, které jsou přibližně půl druhého centimetru veliké. Květenství je převislé, ukrývá se pod listy. Lípa velkolistá vydává intensivní vůni, přitahuje hmyz, který květy opyluje a je také zdrojem kvalitních lipových medů. V září na lípě dozrávají plstnaté nažky v počtu čtyřech až pěti. Rozšiřuje je vítr.
Jde o dlouhověký strom, lípa velkolistá se může dožít až tisíce let. Její dřevo se využívá jak v nábytkářství, tak ale i v řezbářství. Její květy pomáhají při pocení a různých drobnějších nachlazeních (ale seznam pozitivních vlastností je mnohem delší - velmi významný je jejich pozitivní vliv na naši nervovou soustavu) a jsou často sbírány do domácích bylinných lékárniček (a nebo přímo kupovány v lékárnách buď samostatně nebo jako součást různých směsí). Květ lípy účinkuje nejen v různých čajích a nálevech, ale také pokud je přidáván do koupelí. Má také další pozitivní účinky a to například na krev či na svaly. Sbírá se na konci června a v červenci během suchých dnů (stříhá se špičky větviček a drogu se později odděluje až doma).  Květ se suší při teplotě přibližně čtyřicet stupňů. Dřevěné uhlí které se používá při nevolnostech je také vytvářeno z lípy, ale pro změnu z jejího dřeva.

Borovice kleč

Borovice kleč má latinský název Pinus mugo.
Na kleč narazíme spíše v horských podmínkách a to i nad horní hranici lesa. Roste na všech typech půd, můžeme ji potkat jak na slunných vršcích tak i v hlubokém stínu. Roste také na rašeliništích.
Jde o velký vícekmenný (lze ale narazit i na jednokmenné exempláře, i když nejsou až tak obvyklé jako vícekmenná verze) keř, který převážně dorůstá až do dvoumetrové výšky. Má podélně rozpraskanou šupinatou borku černošedé barvy. Jehlice mají tuhou špičku, jsou dva až osm centimetrů dlouhé a na okrajích jemně pilované. Jde o jednodomou rostlinu, která kvete od června do července. Má mnoho půl druhého centimetru velkých vítků, květenství je růžové až načervenalé. Květy má borovice kleč opylované větrem, plodem jsou šišky až sedm centimetrů dlouhé. K vysemeňování dochází až v druhém roce na konci podzima.
Borovice kleč má význam i řekněme hospodářský. Vysazuje se (díky tomu, že je velmi přizpůsobivá) například pro zpevnění písečných přesypů - zvláště pomáhá chránit mořské duny, také je sázena často na svahy, kde se často vyskytují laviny. Z jehličí lze získat olejíček a na Balkáně (zvláště v Bulharsku) s z něj připravuje nálev či čaj.


Trnovník bílý - akát

Trnovník bílý (někdy také Trnovník akát) má latinský název Robinia pseudoacacia.
Tento listnatý strom či keř sice pochází z Ameriky, ale v našich podmínkách zdomácněl a velmi často se vyskytuje jako de facto plevel. Pro svůj výskyt si vybírá světlejší místa, ale nelpí na větším množství živin či vody (proto se také umí tak rychle rozšířit).
Trnovník bílý neboli Akát je převážně strom dorůstající výšky pět a dvaceti metrů. Má okrouhlou korunu. Jeho borka je šedohnědá, hluboce zbrázděná, žebernatá. Listy má střídavé. Skládají se ze čtyřech až jedenáctí párů menších eliptických lístků. Tyto lístky jsou až šest centimetrů dlouhé, celý list dosahuje délky až třicet centimetrů. Akát kvete bíle, jeho kvítky jsou až dva a půl centimetru veliké a rostou (či přesněji možná visí) v hroznech po deseti až pět a dvaceti. Tyto hrozny dosahují téměř třiceticentimetrové délky. Květy akátu opyluje hmyz (a efektem toho je i velmi chutný jemný akátový med). Plody na akátu dorůstají v září, jde o až deset centimetrů dlouhé lusky, které mají až deset semen ( i když často počet je nižší). Tyto lusky často na akátech vydrží až do dalšího roku. Strom není příliš dlouhověký, trnovník bílý se většinou nedožívá více jak dvou set let.
Jde o jedovatou rostlinu, takže je dobré žužlavá dítka držet od jeho dřeva, plodů i květů z daleka. Dřevo se využívá při výrobě nábytku. Je dost často jako rychle rostoucí nepříliš náročná rostlina vysazován.

Zimolez ovíjivý

Zimolez ovíjivý má latinský název Lonicera periclymenum.
Pro svůj růst si tato popínavá liána vybírá vlhčí dubové či dubo habrové lesy.
Jde o pravotočivou liánu, která se může pnout až do výšky pěti metrů (může se ale také vyskytovat v podobě přibližně půl metrového keříku). Má vstřícné až osm centimetrů dlouhé krátce řapíkaté listy. Květy zimolezu ovíjivého kvetou od března až do srpna. Jsou oboupohlavné a dvou pyské mají dlouhou lehce ohnutou korunní trubku o délce až pět centimetrů. Plodem jsou jasně červené až centimetr veliké bobule. Bobule jsou jedovaté i když stejně jako listy a květy byly využívány v lidovém léčitelství a i v dnešních dobách se o látky v této rostlině obsažené věda zajímá a zkoumá na kolik jí připisované působení je skutečností. O jejích účincích psal v dávných antických dobách již Plinius Starší autor největší přírodovědecké encyklopedie starověkého Říma. Zimolez ovíjivý se také objevuje ve starých legendách, tato liána měla vyrůstat z Tristanova hrobu u staré artušovské legendy

Čičorka pestrá

Čičorka pestrá má latinský název Securigera varia.
Pro svůj růst si vybírá travnaté plochy, náspy a nebo i kamenolomy, preferuje vápnitou sušší půdu. Občas se cíleně vysazuje - právě například na náspy. Je sice velmi pěkná, ale do zahrad se nehodí, protože je velmi expansivní.
Roste do výšky třiceti centimetrů až jednoho metru. Má v okolíku deset až dvacet růžovobílých květů. Lodyha této rostliny je poléhavá až vystoupavá. Listy má Čičorka pestrá složené z čtyřech až dvanácti párů postranních lístků. Listy rostou na krátkém řapíku. Plodí čtyřhranný lusk.
Čičorka se používá jako krmivo pro dobytek a to i navzdory tomu že je mírně jedovatá  (obsahuje glykosidy). Dříve se používala i jako léčivá rostlina (měla pomáhat na srdce a měla mírné močopudné účinky), ale dnes se právě z důvodu mírné jedovatosti ji nevyužívá.

Ucháč obecný

Ucháč obecný má latinský název Gyromitra esculenta.
Tato jedovatá houba roste od března až do května. Objevuje se mezi jehličím v jehličnatých lesích. V oblibě má blízký výskyt borovic.
Klobouk má Ucháč obecný červenohnědé barvě. Odstíny jsou i světlý i tmavý. Jeho průměr je až osm centimetrů. Tvar klobouku je velmi prohýbaný, má de facto mozkovité laloky s dutinami uvnitř. Klobouk roste na vrásčitém třeni, který má až pět centimetrů výšky. Barva třeně je šedobílá, občas se objeví lila nádech.
Jde o jedovatou houbu, která může poškodit velmi silně (jsou známé případy smrtelných otrav) játra a trávicí trakt. Jako zajímavůstku je možné uvést i fakt, že houba byla dříve považována za jedlou - viz její název a překlad esculenta. Dříve se normálně prodávala na trzích než se zjistilo že v něm obsažený gyromitrin je zdrojem mnoha otrav. Důvod proč se asi dlouhou dobu nepřišlo na vysokou jedovatost této houby je fakt, že pokud se Ucháč obecný více povaří v vyměněné vodě, tak jedovatá látka z něj může zmizet.

Smrž špičatý

Smrž špičatý má latinský název Morchella conica.
Tato chutná jedlá houba roste od března až do května. Vyskytuje se jak v lesích tak i v parcích či na zahradách.
Má špičatě kuželovitý až dvanáct centimetrů vysoký klobouk. Je hnědé barvy a je podélně žebrovaný. Klobouk je dutý srostlý s taktéž dutým třeněm. Smrž špičatý má až deset centimetrů vysoký třeň, je bílošedé barvy.
Jde o velmi chutnou houbu, která se často využívá do houbových polévek a omáček. Velmi jednoduchým způsobem přípravy je také dvacetiminutové opražení nakrájených smržů na másle. Po usmažení se je jí posypané pažitkou s nějakým bílým pečivem s máslem. Při čištění je nutno je dobře propláchnout, aby je člověk zbavil nadbytečného písku.

Smrk ztepilý

Smrk ztepilý má latinský název Picea abies.
Pro růst si vybírá svěží ale i vlké půdy. Mohou být jak hlinité tak písčité. Roste přirozeně v smíšených lesích a může vytvářet čisté porosty. Je velmi často vysazován, na našem území najdete právě efekt této lesnické činnosti.
Smrk ztepilý je opravdu ztepilý, může dorůstat až do výšky padesáti metrů a kmen může mít tloušťku až dva metry. Borku má šupinatou a červenohnědou. Jeho jehlice jsou až tři centimetry dlouhé a mají tmavozelenou spíše matnější barvu. Jsou uspořádané kolem celé větvičky a rostou pět až dvanáct let. Kvete po třech až čtyřech letech, květy v paždí listů mění barvu z purpurových na žluté. Objevují se v květnu a červnu. Zralé šišky visí dolů, mají hnědou barvu a jsou až patnáct centimetrů dlouhé a čtyři centimetry široké.
Smrk ztepilý se dožívá až pěti set let. Jak již bylo výše uvedeno, jde o velmi oblíbený hospodářsky strom. Roste rychle a má kvalitní jak stavební tak nábytkové dřevo. Na vánoce Smrk ztepilý patří spolu s jedličkou a borovicí mezi pravidelné hosty našich domů, kdy slouží jako vánoční stromeček.

Kuklík potoční

Kuklík potoční má latinský název Geum rivale.
Tato květina si pro své působení vybírá různé typy stanovišť, které ale spojuje jedna záležitost a tou je dostatek vláhy. Takže na Kuklík potoční můžeme narazit nejen na břehu potoků (že, podle názvu) a řek, ale také v lužních a močálových lesích či na mokrých loukách.
Kuklík dorůstá do výšky až šedesát centimetrů. Jeho hnědavo červené převislé květy rostou na žláznaté chlupaté lodyze a objevují se v dubnu a květnu. Přízemní listy mají delší řapík, jsou přerušovaně zpeřené a mají velký trojlaločný koncový lístek. Horní lodyžní lístky jsou jen mírně laločnaté. Vůně oddenku rostliny může mírně připomínat hřebíček.
Kuklík potoční se dříve používal v léčitelství, dnes je jeho využití minimální, dá se říci, že lze na něj narazit pouze u bab kořenářek. Léčivou sbíranou částí je kořen.

Kerblík lesní

Kerblík lesní má latinský název Anthriscus sylvestris.
Již název této rostliny napovídá místo jejího výskytu, i když v tomto případě jde o kraje lesů. Kromě toho ji můžeme hlavně najít na loukách ale i v různých křoviscích či při okrajích cest. Její výskyt znamená větší množství dusíku v půdě.
Kerblík lesní dorůstá do výšky až půl druhého metru. Má bílé květy v až dvanáct centimetrů širokých okolících. Kvete od dubna až do konce léta. Plodí dvounažky. Dutá hrubě rýhovaná lodyha je ve spodní části drsněji chlupatá. Listy má kerblík lestní dva až tři krát zpeřené.
Jde o květinu příbuznou s Kerblíkem setým, který se již od nepaměti vyskytuje v kuchyních jako užitečný pomocník při dochucování jídel.

Lilek černý

Lilek černý má latinský název Solanum nigrum.
Tato jedovatá rostlina si pro svůj růst vybírá pole, rumiště a objevíte jí na téměř každé zaplevelené ploše.
Lilek černý může dorůstat až do jednometrové výšky. Jeho bílé květy s výrazně žlutými prašníky shromážděné ve vrcholových květenstvích mají necelý centimetr v průměru. Rostlina kvete od června do října. Plodí bobule, přibližně podobně veliké jako hrášek, převážně černé barvy ( i když je možné narazit i na nažloutlé či nazelenalé zabarvení). Na lodyze se občas objevují řídké chloupky. Listy má oválné celokrajné.
Jde o dosti jedovatou rostlinu, jejíž plody občas konzumují děti, i když jsou varovány nepříjemným zápachem. V plodech se nachází saponiny a glykoalkaloidy.

Rožec rolní

Rožec rolní má latinský název Cerastium arvense.
Tuto rostlinu nejčastěji najdeme rostoucí v trsech na okrajích polí a cest. Roste také na suších mezích či na vyprahlých železničních a také silničních náspech. Obecně se dá říci, že preferuje sušší půdy s menším množstvím živin.
Rožec rolní je spíše drobnější rostlinka dorůstající do výšky přibližně třiceti centimetrů. Její bělavé kvítky rostou v řídkém vidlanu a korunní listky květů jsou přibližně dvakrát delší než kalich. Celý květ má maximálně dvou centimetrový průměr. Kvete od dubna do září. Plodem je tobolka s deseti zoubky ve které se nachází přibližně milimetrové semínka. Listy má rožec podlouhle kopinaté a přisedlé. Při vrcholu mají kožovitý okraj. Jak lístky tak i lodyha jsou pokryté krátkými chloupky.

Vachta trojlistá

Vachta trojlistá má latinský název Menyanthes trifoliata.
Vybírá si pro svůj růst hodně vlhké půdy. Můžete na ni narazit na rašeliništích, slatinách, mokrých loukách. Nevyhýbá se ani tůňkám a rybníkům. Občas bývá také pěstovaná okrasně.
Jde o rostlinku dorůstající až do výšky čtyřiceti centimetrů. Na konci lodyhy se nachází až deset centimetrů veliký hrozen květů růžově bílé barvy. Květy se objevují v květnu a červnu. Listy má Vachta trojlistá řapíkaté a ... trojčetné. Mají na okraji vroubkované podlouhle obvejčité lístky. Plodem je jednopouzdrová tobolka. Semena se dobře rozšiřují vodou a také trusem ptáků.
Tato rostlina byla dříve využívána v lidovém léčitelství mimo jiné ke snižování horečky, ale také na mnoho dalších neduhů. Sbíral se list v období květu

Čemeřice černá

Čemeřice černá má latinský název Helleborus niger.
Původně pochází ze střední a jižní Evropy. V alpských oblastech roste na kamenitých svazích a také v horských lesích. Není neobvyklé na ni narazit i ve výšce 1800 metrů nad mořem.
Čemeřice černá se dorůstá do výšky asi třiceti centimetrů. Kvete bíle, případně s jemně načervenalým odstínem. Květ je na stvolu jen jeden, má průměr do osmi centimetrů. Kvete od února do dubna (když je mírná zima, tak dokáže kvést už od Vánoc, prosto má občas čemeřice černá i název Vánoční růže). Stonek má tato horská květina tlustý, masitý s šupinatými listeny. Má dosti kožovité listy, které jsou stále tmavě zelené.
Tato rostlinka obsahuje jedovaté glykosidy. Již od dob starověku, jak potvrzují nejstarší řecké legendy, bývala využívána v lidovém léčitelství.

Penízek rolní

Penízek rolní má latinský název Thlaspi arvense.
Penízek rolní roste na polích, v zahradách a také na rumištích.
Tato brukvovitá rostlina dorůstá až do půl metrové výšky. Má drobné, maximálně půl centimetru široké kvítky, které vyrůstají v koncových hroznech. Kvítky se objevují od jara až do podzimu. Pod květy se kolem stonku nacházejí malé šešulky. Tato květina má spodní přízemní listy řapíkaté. Ale na lodyze, která má hranatý tvar se objevují lísky kopinaté.
Jde o velmi dobře se rozmnožující plevel (může mít až dva tisíce semínek). Z mladých lístků této rostlinky se občas dělá jarní salátky nebo vaří cosi jako špenát.

Ředkev ohnice

Ředkev ohnice má latinský název Raphanus raphanistrum.
Tato rostlina se nachází na loukách a hlavně různých polích, kde je považována za velmi nežádoucí plevel, protože se dokáže velmi silně rozmnožovat a také má velmi rychlý růst.
Ředkev ohnice dorůstá do výšky téměř sedmdesáti centimetrů. Má malé až tři centimetrové kvítky bílé, případně lehce nažloutlé barvy (s případně i fialovým žilkováním), které se objevují od června do srpna. V květenství se objevují až deset centimetrů dlouhé struky se semínky. Listy má řapíkaté. Spodní listy jsou peřenolaločnaté vrchní jsou nedělené a nepravidelně zubaté.
Podle některých vědců se jedná o divokého předchůdce pěstovaných zahradních ředkví. Hospodářsky je de facto zajímavá pouze pro včelaře jako kvalitní medonosná květina. Je mírně jedovatá, ale z jejích lístků se občas dělává jarní salát.

Mléč rolní

Mléč rolní má latinský název Sonchus arvensis.
Název docela jasně ukazuje, kde na tuto rostlinu narazíme nejčastěji, jedná se totiž o klasický polní plevel. Také ho můžeme potkat na loukách, ve vinohradech, zahradách a při okrajích cest.
Jde o docela vysokou rostlinu, může dorůstat až do výšky půl druhého metru. Má zlatožlutý jasný květ, který se objevuje od července do října. Květní úbory jsou až pět centimetrů veliké a jsou uspořádané v řídkých vrcholcích. Jako zajímavost je nutno uvést, že květy této rostliny se po poledni a nebo při zamračeném počasí zavírají. Přízemní listy má Mléč rolní lysé se světle zelenou barvou. Na základu jsou srdčitě zaokrouhlené, kopinaté a vykrajovaně zubaté. Na stonku jsou listy řídce přisedlé.

Pryšec chvojka

Pryšec chvojka má latinský název Euphorbia cyparissias.
Pro svůj růst si tato jedovatá rostlina nejčastěji vybírá nepříliš bohaté trávníky, skalnaté svahy a nebo také okraje cest či náspy.
Dorůstá se do výšky až čtyřicet centimetrů. Výrazně žlutě zabarvéné květy kvetou od dubna až do července. Květenství je devíti až patnácti paprsčité a až osm centimetrů široké. Z květů později vyrůstá jemně tečkovaná tobolka. Listy má Pryšec chvojka světle zelené, úzce čárkovité a jsou velmi hustě postavené.
Tato rostlina obsahuje velmi jedovatou mléčnou šťávu. Její účinky se projevují nejen po pozření, ale také po potřísnění kůže, kdy může způsobit kromě pálivého pocitu i puchýře.

Dub letní

Dub letní má latinský název Quercus robur.
Roste ve smíšených a listnatých lesích, často také vystupujíc čisté dubové háje tzv. doubravy. Preferuje mírně vlhčí půdu.
Dub letní je velmi mohutný listnatý strom, který má spíše kratší kmen a velmi bohatou širokou korunu. Má tmavošedou a velmi hluboce rýhovanou borku. Listy na větvích dubu rostou střídavě. Jsou souměrně laločnaté, veliké až necelých dvacet centimetrů. Z vrchní strany jsou leskle zelené s tmavějším odstínem než na spodní části. Tento dub kvete v dubnu až květnu, kdy mu raší listy. Květem jsou až čtyři centimetry dlouhé jehnědy, které visí v chomáčích. Plody neboli žaludy, které mají ve zralosti světle hnědou barvu, dozrávají v září až říjnu. Dub je velmi dlouhověký strom, může se dožívat i tisíce let.
Kůra z mladých dubů byla v léčitelství využívána již odedávna. Pomáhala hlavně při různých zánětech a krvácení. Dřevo dubu je velmi žádanou surovinou jak v truhlářství tak stavitelství.

Ptačí zob obecný

Ptačí zob obecný má latinský název Ligustrum vulgare.
Vybírá si listnaté ale i borové lesy. Byl vysazován nebo se sám rozmnožil na okrajích cest a v křovinách. Také ho velmi často můžete kdekoliv potkat jako součást živého plotu - jednoduše se zmlazuje a nevadí mu pravidelný řez.
Ptačí zob obecný je až pět metrů vysoký keř. Má šedou kůru a je bohatě rozvětvený. Jeho listy rostou vstřícně, jsou krátce řapíkaté až sedm centimetrů dlouhé. Mají podlouhle kopinatý zašpičatělý tvar, případně jsou vykrajované. Čtyřčetné bílé oboupohlavné květy kvetou v koncových kuželovitých latác, které jsou až osm centimetrů dlouhé. Keř kvete v červnu až v červenci a v srpnu a říjnu dozrávají jeho až centimetr veliké, leskle černé peckovice. Ty obsahují až čtyři seminka, která dále rozšiřují ve svém trusu ptáci.
Pozor, zvláště s dětmi, které mají zvyk si cpát vše do pusy, plody které má Ptačí zob obecný jsou jedovaté. Jejich šťáva byla kdysi používána na barvení látek.

Jeřáb muk

Jeřáb muk má latinský název Sorbus aria.
Tento keř (a také někdy strom) si vybírá pro růst teplejší slunná stanoviště. Roste ve smíšených a listnatých lesích, najdeme ho v křovinách a nebo také na svazích kopců, ale musí to být teplá jižní strana. Často se ho vysazuje jako ozdobný strom podél cest a silnic (dobře snáší sucho a také není extrémně citlivý na znečištěné ovzduší).
Jeřáb muk je strom či keř dorůstající až do výšky patnácti metrů. Má okrouhlou korunu. Jeho černošedá kůra zůstává velmi dlouho hladká a teprve až s delším věkem začíná praskat. Rostou na něm střídavě listy, které mají dva centimetry dlouhý řapík a délku až osmi centimetrovou. Tvar mají vejčitý, okraj je nepravidelně dvakrát pilovitý. Na spodní části tyto jinak zelené listy jsou stříbřitě bíle chlupaté. Květy má tento jeřáb bílé až osm milimetrů velké. Rostou v latách s až deseticentimetrovým průměrem. Keř kvete v květnu až v červnu, po opylení hmyzem v něm od října dozrávají oranžové až sytě červené centimetrové malvice.
Dříví se občas využívá v truhlářství. Plody byly kdysi přidávány do různého pečiva (ale nyní není důvod, protože nejsou nijak chuťově zajímavé a je pod dostatkem jiných lepších věcí).

Mokrýš střídavolistý

Mokrýš střídavolistý má latinský název Chrysosplenium alternifloium.
Tato rostlina si vybírá vlhčí stanoviště, je to původně květinka z mokřadel, takže na ni narazíte v lužních lesích, ale také vlhkých horských.
Jde o malou rostlinku, mokrýš střídavolistý dorůstá do výšky maximálně dvaceti centimetrů. Má žlutozelené drobnější kvítky, které kvetou od dubna do června. Květ je obklopen žlutými listeny, má čtyři okvětní lístky a osm tyčinek. Květy vyrůstají z křehkého trojhranného stonku, na kterém podle názvu vyrůstají listy samozřejmě střídavě. Lístky mají ledvinovitý tvar a jsou na okrajích vroubkované.
Mokrýš střídavolistý byl dříve využíván také jako léčivá rostlina při problémech s močovým ústrojím a sleziny (v některých jazycích jeho název se odvozuje právě od vlivu na tento orgán).

Bolševník obecný

Bolševník obecný má latinský název Heracleum sphondylium.
Tato rostlina roste na mnoha místech. Narazit na ni můžete na loukách i v příkopech, v lesích i v křoviscích či mezích a také ji můžete objevit podél cest či na březích vodních toků a nádrží.
Dorůstá do výšky až dva a půl metru. Má bílé květy, které se objevují od června až do října. Okolík má až pět a čtyřicet paprsků, průměr květu je až dvacet centimetrů. Brázditou, štětinatou a dutou odyhu má Bolševník obecný až dva centimetry tlustou (i když obvyklejší je tenčí). Listy jsou až téměř půl metru veliké, jednoduše zpeřené. Spodní listy mají žlábkovitý řapík, horní jsou přisedlé a mají nadmuté listové pochvy.
Jde původně o rostlinu hojně využívanou v domácím léčitelství. Jeho základní použití bylo při zmenšování opuchlin a také proti průjmům. Šťáva z bolševníku je jedovatá (i když ne tolik jako u příbuzného druhu Bolševník velkolepý) proto je nutno při případném sběru zacházet s rostlinou opatrně. Co je zajímavé, tak i přes svou jedovatost, tato rostlina byla kdysi velmi často využívána k výrobě polévek a salátků (s úpravou podobnou jako je například u špenátu).

Vrbovka úzkolistá

Vrbovka úzkolistá má latinský název Epilobium angustifolium.
Tato rostlina roste nejčastěji na rumištích, mýtinách a na okrajích lesů.
Vrbovka úzkolistá dorůstá do výšky sto sedmdesáti centimetrů, i když většinou se asi člověk setká s o něco menšími exempláři. Má purpurově červené květy v prodloužených hroznech, které se objevují celé léto od června do srpna. Jednotlivé kvítky jsou dva až tři centimetry veliké. Plodí čtyřhranné chlupaté tobolky. Listy má úzké (z tohoto důvodu se tato vrbovka nazývá úzkolistá), jsou maximálně dva a půl centimetru široké. Jsou čárkově kopinaté, na okrajích lze často vypozorovat slabé zvlnění. V dolní části jsou modrozelené.
Vrbovka úzkolistá je léčivá bylina. Užívají se z ní nejčastěji listy. Uklidňuje, pomáhá při bolestech hlavy a nebo nespavosti.

Řeřišnice luční

Řeřišnice luční má latinský název Cardamine pratensis.
Název této rostliny docela jasně naznačuje, že se vyskytuje dosti často na loukách. Vybírá si spíše ty vlhčí. Kromě toho ji můžeme potkat také na březích řek a jezer, v lužních lesích a hájích a na slatinách.
Jde o rostlinku, která je až čtyřicet centimetrů vysoká. Světle fialové či růžové (občas až bílé) květy se objevují od dubna do července. Jsou dva a půl až tři a půl centimetru veliké, čtyřčetně kališní. Plodí až čtyři centimetry velikou šešuli, semínka jsou hněda veliká do jednoho milimetru. Květ roste na konci oblé a duté lodyhy. Listy které se nachází v přízemní růžici jsou lichozpeřené a mají okrouhlé lístky s trojlaločným koncovým lístkem. Lodyžní lísty se skládají z čárkovitých lístečků.
Řeřišnice luční se dříve dosti často používala do různých chutných jarních salátů.

Toten lékařský

Toten lékařský neboli také toten krvavec má latinský název Sanguisorba officinalis.
Nejčastěji roste na vlhčích místech. Má rád mokřejší louky, ale není neobvyklé ho potkat na okrajích cest.
Jde o rostlinu, která dorůstá až přibližně metrové výšky. Tmavočerveně kvete od června až do začátku podzima. Jeho květy jsou oboupohlavné, mají jednu čnělku a čtyři prašníky. Plodí nažku. Listy z přízemní růžice jsou lichozpeřené. Lístky má až čtyři centimetry dlouhé, mají přibližně dvanáct zoubků a na spodní straně jsou modrozelené.
Toten lékařský je od dávných dob využívanou léčivou bylinou. Jeho oddenek obsahuje saponiny a třísloviny. Byl využíván k léčení problémů s ledvinami a také proti průjmům. Jeho lidovější název krvavec říká, že pomáhal při nadměrném krvácení. Usušený oddenek se užívá ve formě odvarů.

Netřesk pavučinatý

Netřesk pavučinatý má latinský název Semprevivum arachnoideum.
Vyskytuje se ve vysokých horách, roste až do výše téměř třech tisíc metrů. Objevit ho můžeme i na skalách či sutích. V našich podmínkách se také netřesk pavučinatý vyskytuje jako relativně velmi oblíbená skalnička na zahradních skalkách - i když protože netřesk pavučinatý se relativně snadno kříží, většinou na zahrádce najdete spíše nějakou odrůdu.
Netřesk pavučinatý je rostlinka až dvanáct centimetrů veliká. Na konci vzpřímených lodyh se nachází krásně světle sytě červené květy, které mají až dva centimetry v průměru. Rostlina kvete od července až do září. Listové růžice jsou malé, mívají průměr až tři centimetry. Na špičkách jejich zelených špičatých listů se nachází bílé chlupy, které připomínají nejvíce malé pavučinky a tady také můžete najít důvod proč tento netřesk má takové jméno. Lodyžní listy mají červenou špičku.

Vrbovka chlupatá

Vrbovka chlupatá má latinský název Epilobium hirsutum.
Tato vrbovka se nejčastěji nachází na vlhčích loukách, potkáváme ji také na březích vodních toků a různých jezer a rybníčků. Není neobvyklý její výskyt v příkopech.
Jde o rostlinu, která se dorůstá výšky až metr a půl, obvyklé jsou ale i třikrát nižší exempláře. Má olistěné hroznovité květenství a její květy s purpurově červenou barvou mají až dvoucentimetrovou velikost. Vrbovka chlupatá kvete ve středu léta neboli od července do strpna. Plodí celkem dlouhé tobolky, které se objevují již během kvetení. Listy jsou až dvanáct centimetrů dlouhé mají podlouhle kopinatý tvar, jejich okraje jsou pilovité až zubaté. Jak naznačuje název listy jsou jemně chlupaté.

Tučnice alpská

Tučnice alpská má latinský název Pinguicula alpina.
Na území České republiky na tuto rostlinu nejspíše nenarazíte, jak název napovídá, jde o alpskou rostlinku, která se dokáže růst i ve výškách dva a půl tisíce metrů. Preferuje spíše vlhčí místa. Dá se ji objevit na Slovensku ve vyšších částech slovenských Karpat.
Tučnice alpská dorůstá do výšky až přibližně patnáct centimetrů. Má býílý květ s dvoj klanným horním pyskem. Dolní pysk je troj laločný, jícen má dvě žluté skvnky. Ostruha Tučnice alpské je kuželovitá. Kvete v květnu a také červnu. Listy má tato rostlinka masité a podlouhle kopinaté. Na omak je jasně cítit chloupky a lepkavost (to samé se týká i stvolu). Listy vyrůstají v přízemní růžici a od okraje se svinují. Tučnice se rozmnožuje semeny, ale v domácích podmínkách často dochází k řízkování.
Tučnice alpská je hmyzožravá rostlinka chytající svými lepkavými lístky drobnější hmyz.

Světlík lékařský

Světlík lékařský má latinský název Euphrasia rostkoviana.
Světlík si pro svůj růst nejčastěji vybírá nízké trávníky a suché travnaté svahy. Pokud se vyskytnete na loukách spásaných ovcemi, je velmi pravděpodobné, že na tuto léčivou bylinu tam někde narazíte.
Světlík lékařský je rostlina dosahující velikosti až pět a dvaceti centimetrů. Má bílé květy s lehce nafialovělým horním pyskem. Troj laločný dolní pysk je vialově žilkovaný a na jícnu se nachází žlutá skvrna. Koruna se během květu zvětší na půl druhého centimetru. Má vejčité, žláznatě chlupaté přisedlé listy.
Světlík lékařský - jak i jasně plyne z jeho názvu - je bylinou, která byla ceněna pro své pozitivní zdravotní účinky. Jeho silice a třísloviny se využívají při léčení očí a jsou jednou z nejúspěšnějších přírodních látek tohoto druhu. Dá se také využít na snižování tlaku či při suchém kašli.

Sasanka hajní

Sasanka hajní má latinský název Anamone nemorosa.
Sasanka hajní se vyskytuje od nížin až do podhorských oblastí. Nejčastěji si vybírá listnaté háje, často ji můžeme najít na vlhkých pastvinách a loukách, poblíž lesních porostů, také často ji můžeme najít v parcích či zanedbaných nebo opuštěných zahradách. Má ráda vlhčí půdu s vysokým množstvím humusu.
Má dlouhý hnědavý plazivý a článkovaný oddenek ze kterého v nejmladší části vyrůstá lodyha, která může dosáhnout až třiceti centimetrů na výšku. Pod květem se objevuje přeslen trojčetných řapíkatých listenů, které připomínají list vyrůstající z oddenku. Sasanka má bílý, na vnější straně fialově zabarvený květ s žlutými pestíky. Sasanka hajní se objevuje brzy na jaře v březnu a připomíná tím všem, že zima už je opravdu pryč.
Sasanka hajní je jedovatá rostlina - obsahuje anemonin - její šťáva, ale jak to u jedovatých rostlin už bývá, má využití v lidovém léčitelství při potírání různých puchýřů.

Řepík lékařský

Řepík lékařský má latinský název Agrimonia eupatoria.
Tato léčivá rostlina roste od nížin do subalipnského pásma. Pro svůj růst si vybírá háje a lesy, paseky, zarostlé meze. Můžeme ji také najít v příkopech a na pastvinách a loukách.
Krátký dřevnatý oddenek se na jaře obohatí o růžici přízemních listů, ze které poté vyroste řídce větvená, někdy dosahující až jednoho metru, lodyha, která je porostlá drsnými chlupy třech druhů, žláznaté a dva krycí. Listy má řepík lékařský lichozpeřené, na kterých se nachází lístky různoraké velikosti a podlouhle vejčitého tvaru. žlutý oboupohlavní květ kvete od měsíce června až do poloviny podzima. Řepík lékařský plodí jednu nažku.
Jak i název naznačuje, jde o rostlinu využívanou ke zdravotním účelům. Její nať měla využití při mnoha různých chorobách, zvláště plicních, kožních a zažívacích.

Hluchavka bílá

Hluchavka bílá má latinský název Lamium album.
Hluchavka bílá je velmi rozšířenou rostlinou na našem území. Můžeme ji najít od nížin až do subalpinského pásma. Nejčastěji ji najdeme při cestách, v křovinách, na okrajích lesů, ale také v parcích či obecně poblíž lidských obydlí.
Z dlouhých a větvených článkovaných oddenků vyrůstá až téměř půl metru vysoká čtyřhranná lodyha, která bývá v dolní části nafialovělá. Lodyžní listy rostou vstřícně, mají srdčitě vejčitý až vejčitě podlouhlý tvar, po obvodu jsou pilovitě vroubkované. V horní části se listy mění na menší listeny v jejichž úžlabí vyrůstají oboupohlavné dvoupyské až dva a půl centimetru veliké bílé květy. Hluchavka bílá kvete od května do srpna, po květu plodí čtyři hladké vejčité tvrdky, které se nachází na dně neopadavého kalichu.
Hluchavka bílá byla, ale i je neustále využívaná v domácím léčitelství. Její květy jsou velmi často používané jako lék proti kašli, i když dříve měla mnohem více různého využití. Kvítky hluchavek mají děti velmi v oblibě, rády je cucají pro jejich sladkou šťávu.